1.kapitola

17. února 2018 v 23:15 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Echo

"Můj otec je autoritativní fanatik, macechu nenávidím, brácha mi umřel a máme je...ehm, problémová. Jak byste řekla, že se mi daří?"
Takhle bych ráda odpověděla na otázku paní Collinsové, jenomže můj otec se příliš staral o vnější dojem na to, abych mohla být upřímná.

Místo toho jsem třikrát zamrkala a řekla:"Fajn."
Paní Collinsová, nová klinická sociální pracovnice Eastwické střední školy, se chovala, jako bych nic neřekla. Odstrčila hromadu složek na stranu svého už tak zaneřáděného stolu a listovala jakýmisi papíry. Moje nová terapeutka zamručela, když našla mou skoro deset centrimetrů tlustou složku, odměnila se lokem kávy a zanechala přitom na okraji šálku sytě červený otisk rtěnky. Ve vzduchu visel pach levné kávy a čerstvě ořezaných tužek.
Napravo ode mě se otec podíval na hodinky a nalevo se Zlá čarodejnice Západu netrpělive zavrtěla. Mně utíkala hodina matematiky, mému otci nějaké veledůležité jednání a mé nevlastní matce ze země Oz? Té musel nejspíš utéct mozek.
"Taky máte tak rádi leden?" zeptala se paní Collinsová, když otvírala mou složku. "Nový rok, nový měsíc, začátek s čistým štítem." aniž by čekala na odpověď, pokračovala:"Líbí se vám ty závěsy? Dělala jsem je sama."
Jediným synchonizovaným pohybem jsme já, můj otec i moje macecha obrátili oči k růžovým puntíkovaným závěsům v oknech s výhledem na studenstké parkoviště. Na můj vkus byly trochu moc jako z Popelky a výběr barev jako na nepovedené technoparty. Ani jeden z nás neodpověděl a zavládlo rozpačité ticho.
Tátovi zavibroval BlackBerry. S přehnaným úsilám ho vytáhl z kapsy a přejel po displeji. Ashley si poklepávala prsty po obrovském břiše a já četla ručně malované cedulky visící na zdim abych nemusela věnovat pozornost jí.
Selhání je tvůj jediný nepřítel. Jediná cesta vzhůru je nedívat se dolů. Jsme úspěšní, protože věříme. Nenaolejuje-li mě Julie, naolejuji Julii já.
Dobře, ta poslední věta se na zeď mouder nedostala, ale bylo by to zábavné.
Paní Collinsová mi svými blond vlasy a přehaně vstřícným postojem připomínala přerostlého labradorského retrívra. "Echo má parádni výsledky z testů studijních předpokladů i logického myšlení. Měli byste být na svou dceru velice hrdí." Srdečně se usmála a předvedla mi všechny zuby.
Spusťtě časomíru. Po tom incidentu před necelými dvěma lety sociálně-právní ochrana dětí "důrazně doporučila" terapii- a táta rychle pochopil, že je lepší kývnout na všechno, co je "důrazně doporučeno". Chodívala jsem na terapii jako normální lidi, do ordinace mimo školu. Díky přílivu funancí od státu Kentucky a příliš nadšené sociální pracovnici jsem se ovšem dostala do tohohle pilotního programu. Jedinou pracovní náplní paní Collinsoví bylo zabývat se několika studenty naší školy. Fakt štěstí.
Otec se naroval. "V matematice měla málo bodů. Chci, aby ty testy zkusila nova."
"Je tu někde toaleta?" skočila do hovoru Ashley. "To malé mi rádo sedí na měchýři."
To spíš Ashley ráda obracela pozornost na sebe. Paní Collinsová se na ni upjatě usmála a ukázala ke dveřím. "Jděte ven na chodbu a pak vpravo."
Jak se Ashley zvedala ze židle, tvářila se, jako by nenosila malinké dítě, ale tunovou kouli z olova. Znechuceně jsem zavrtěla hlavou a otec na mě vrhl mrazivý pohled.
"Pane Emersone," pokračovala paní Collinsová, jakmile Ashley odešla z místnosti, "Echo má výsledky testů ACT i SAT vysoko nad státním průměrem a podle záznamů v její složce už si podala přihlášky na školy, které si vybrala."
"Rád bych, aby se přihlásila ještě na pár obchodních škol s prodlouženými lhůtami pro přihlášení. A navíc, v této rodině se nebere "nadprůměr". Moje dcera musí excelovat."
Otec mluvil s aurou božstva. Chybělo jen, aby přidal dovětek tak
budiž psáno, tak se staň. Opřela jsem se loktem o područku
a zabořila obličej do dlaní.
"Vidím, že vám to opravdu dělá starosti, pane Emersone," řekla paní Collinsová protivně vyrovnaným tónem. "Ale její výsledky v angličtině jsou téměř dokonalé...!
A tady jsem je přestala vnímat. Otec vedl tenhle boj s mou předchozí výchovnou poradkyní, když jsem ve druháku psala přípravné testy. A potom znova vloni, když jsem dělala testy
ACT a SAT poprvé. Výchovná poradkyně časem zjistila, že otec vždycky vyhraje, a vzdávala to rovnou.
Výsledky testů byly to poslední, co mě zajímalo. Hlavu jsem měla plnou starostí o to, jak sehnat peníze na opravu Airesova auta. Po Airesově smrti otec tvrdohlavě trval na tom, že bychom ho měli prodat.
"Echo, jsi spokojená se svými výsledky?" zeptala se paní Collinsová. Podívala jsem se na ni skrz vlnité zrzavé vlasy, které mi padaly do obličeje. Předchozí terapeutka pochopila hierarchii naší rodiny a mluvila s otcem, ne se mnou. "Prosím?"
"Jsi spokojená se svými výsledky z ACT a SAT? Chceš je dělat znova?" Založila si ruce na mojí složce. "Chceš se hlásit na další školy?" Zachytila jsem pohled otcových unavených šedých očí. Tak počkat. Opakování testů by znamenalo, že by mě otec neustále honil do učení, a to by zase znamenalo, že bych musela o sobotách brzy vstávat, celé dopoledne si zavařovat mozek a pak se celé týdny strachovat o výsledky. A hlásit se na víc škol? To bych radši opakovala testy. "Ani ne." Věčně ustarané vrásky kolem jeho očí a úst se nesouhlasně prohloubily. Změnila jsem písničku. "Táta má pravdu. Měla bych ty testy zkusit znova."
Paní Collinsová škrábala propiskou do složky. Moje poslední terapeutka dobře věděla o mých potížích s autoritou. Nemusela znova psát, co už tam bylo. Ashley se přikolébala zpátky a sesunula se do křesla vedle mě. "Co jsem propásla?" Upřímně, zapomněla jsem, že vůbec
existuje. Ach, kdyby tak táta zapomněl taky. "Nic," odpověděl otec.
Paní Collinsová konečně zvedla propisku z papíru. "Zjisti si u kolegyně Marcosové nejbližší termín testů, než půjdeš do hodiny. A jako výchovná poradkyně bych s tebou ještě
ráda probrala tvůj rozvrh na tohle pololetí. Zaplnila sis volné hodiny několika kurzy obchodu a podnikání. Zajímalo by mě proč."
Pravdivá odpověď - protože mi to otec řekl - by pravděpodobně podráždila hned několik lidí v této místnosti, a tak jsem vařila z vody: "Pomůže mi to s přípravou na vysokou." Super. Pronesla jsem to s nadšením předškoláka čekajícího na
očkování. Moje chyba. Otec se znova zavrtěl v křesle a vzdychl. Uvažovala jsem o jiné odpovědi, ale zřejmě bych se stejně nedočkala lepší reakce.
Paní Collinsová pročítala mou složku. "Máš obrovský talent na umění, zvlášt malování. Nechci po tobě, abys vypustila všechny ty obchodní předměty, ale mohla bys vynechat jeden z nich a místo toho chodit na malování."
"Ne," vyštěkl otec. Nahnul se dopředu a opřel o sebe propnuté prsty. "Echo na žádné malování chodit nebude, je to
jasné?" Otec je zvláštní kombinací vojenského cvičitele a Alenčina bílého králíka - vždycky má důležitě někam namířeno
a vyžívá se v komandování všech okolo. Paní Collinsová si zasloužila uznání - ani nemrkla, než ustoupila. "Naprosto."
"Tak když jsme si to ujasnili..." Ashley se svým těhotenským bubnem už seděla na kraji křesla, připravená vstát. "Omylem jsem si toho na dnešek dala moc, mám domluvený ultrazvuk. Možná už zjistíme pohlaví."
"Paní Emersonová, školní záležitosti Echo nejsou důvodem tohohle sezení, ale chápu, jestli musíte odejít." Z horního šuplíku vytáhla úřední dopis, zatímco si zrudlá Ashley sedala zpátky do svého křesla. Takovou hlavičku na dopise
jsem za poslední dva roky viděla několikrát. Sociálně-právní ochrana dětí si libuje v likvidaci deštných pralesů. Paní Collinsová dopis pročítala a já jsem zatím tajně toužila po spontánním samovznícení. S otcem jsme se oba krčili na svých židlích. Ach, ta zatracená radost skupinové terapie. Během čekání až dočte, jsem si vedle počítače všimla vycpané
zelené žáby, fotky, na které byla s nějakým chlápkem - možná s manželem - a potom, na rohu stolu, velké modré stuhy. Takové té ozdobné, kterou člověku dají, když vyhraje nějakou soutěž. Něco se ve mně zvláštně pohnulo. Uf, divné.
Paní Collinsová dopis procvakla a vložila do mé už tak přetékající složky. "Tak. Ted jsem oficiálně tvoje terapeutka."
Když neříkala nic víc, odlepila jsem oči od stuhy a obrátila je na ni. Sledovala mě. "Krásná stuha, vid, Echo?" Otec zakašlal a vrhl na ni vražedný pohled. Dobře, divná reakce, ale podráždilo ho koneckonců už to, že tu vůbec byl.
Znovu jsem na stuhu mrkla. Proč mi byla povědomá? "Docela jo." Její oči zabloudily k identifikačním známkám na mém
krku, se kterými jsem si bezmyšlenkovitě pohrávala. "Upřímnou soustrast celé rodině. Která část ozbrojených sil?"
Super. Otec vypadal, že ho trefí. Řekl mi jasně jen asi sedmdesátkrát, že Airesovy psí známky zůstanou v krabici pod
mou postelí, jenomže já je dneska potřebovala - nová terapeutka, druhé výročí bráchovy smrti ještě čerstvé, začátek posledního pololetí střední školy. Nevolnost mi kroužila a dováděla ve vnitřnostech. Ve snaze vyhnout se otcovu zklamaně
zamračenému výrazu jsem si usilovně hledala roztřepené konečky vlasů.
"Námořnictvo," suše odpověděl otec. "Podívejte, mám dopoledne schůzku s budoucími klienty, slíbil jsem Ashley, že
s ní půjdu k doktorce, a Echo zameškává hodinu. Kdy to konečně zabalíme?"
,Až řeknu. Jestli hodláte na sezeních dělat potíže, pane Emersone, bude mi potěšením zavolat příslušné sociální pracovnici."
Musela jsem bojovat s cukáním v koutcích rtů. Paní Collinsové se povedl parádní tah. Otec se stáhl, zato moje macecha...
"Nerozumím tomu. Echo bude osmnáct. Proč na ni má pořád dohlížet stát?"
"Protože to je podle státu Kentucky, podle její sociální pracovnice i podle mě v jejím nejlepším zájmu." Paní Collinsová
zavřela moji složku. "Echo se mnou bude pokračovat v terapii, dokud na jaře neodmaturuje. Pak bude mít od státu
pokoj - a vy taky."
Počkala, než Ashley v tichosti smířeně přikývla, a pak pokračovala.
"Jak se ti daří, Echo?" Skvěle. Báječně. Nikdy to nebylo horší. "Fajn."
"Opravdu?" Poklepala si prstem o bradu. "Protože bych řekla, že výročí smrti tvého bratra by mohlo vyvolat nějaké
bolestivé emoce." Paní Collinsová si mě prohlížela, ale já na ni jen tupě zírala. Táta a Ashley sledovali ten nepříjemný souboj. Začalo mě hryzat svědomí. Žádnou otázku mi vlastně nepoložila, takže jsem jí teoreticky nemusela vůbec odpovídat, ale nutkání jí vyhovět mě zaplavilo jako přílivová vlna. Ale proč? Byla to jen další terapeutka a všechny jsou stejné. Všechny kladly stejné otázky a slibovaly pomoc, ale každá z nich mě nechala ve stejném stavu, v jakém mě našla - zlomenou.
"Brečí." Ashley rozsekla ticho svým vysokým hlasem, jako kdyby šířila nejnovější drby ve folklórním kroužku. "Pořád.
Aires jí opravdu chybí." S tátou jsme se oba otočili na tu blonďatou nánu. Přála jsem si, aby mluvila dál, ale jsem si jistá, že táta chtěl, aby zmlkla. Bůh mě pro jednou vyslyšel. Ashley pokračovala: "Všem nám chybí. Je to smutné, že ho to malé ani nepozná." Ano, vítejte opět v Ashleyině show, kterou vám přinášejí Ashley a peníze mého otce. Paní Collinsová pořád svižně psala, nepochybně vyrývala do mojí složky každé z Ashleyiných bezhlavých slov, zatímco táta sténal.
"Echo, chceš se dneska bavit o Airesovi?" zeptala se paní Collinsová.
"Ne." To byla asi ta nejupřímnější věc, co jsem za celé dopoledne
řekla. "To nevadí," řekla. "Necháme si to na jindy. A co tvá matka? Mluvila jsi s ní v poslední době?"
Ashley s tátou naráz odpověděli: "Ne," zatímco já jsem vyhrkla: "Tak trochu."
Připadala jsem si jako šunka v sendviči, jak se ke mně oba nahnuli. Nevěděla jsem, co mě vlastně přimělo říct pravdu.
"Zkoušela jsem jí o přestávce zavolat." Když to nebrala, proseděla jsem celé dny u telefonu s nadějí, že mojí matce nebude úplně jedno, že před dvěma lety zemřel můj bratr a její syn. Táta si přejel rukou přes obličej. "Víš, že s matkou nesmíš nijak komunikovat." Jeho vzteklý hlas mi říkal, že nemůže uvěřit, jak jsem mohla tuhle nepříjemnost terapeutce vyklopit.
Představovala jsem si, jak se mu honí hlavou obrázky sociálních pracovnic. "Je na to soudní příkaz. Řekni mi, Echo,
pevná linka nebo mobil?"
"Pevná," zachraptěla jsem, "ale nemluvily jsme spolu. Přísahám." Přejel prstem po svém BlackBerry a na displeji se objevilo číslo jeho právníka. Sevřela jsem v ruce identifikační známky, až se mi Airesovo jméno a číslo vrývaly do dlaně. "Prosím, tati, nedělej to," zašeptala jsem. Zaváhal a mně srdce bouchalo o hrudní koš. Potom, zaplať
pánbůh, upustil telefon do klína. "Ted budeme muset změnit číslo." Přikývla jsem. Bylo na nic, že mi máma nebude moct zavolat domů, ale srovnám se s tím... kvůli ní. Při všech věcech, které máma potřebovala, vězení mezi ně nepatřilo.
"Měla jsi od té doby nějaký kontakt s matkou?" Paní Collinsová už nebyla tak přátelská.
"Ne." Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Všechno uvnitř mě bolelo. Ten výraz, že všechno je fajn, už jsem nemohla
udržet o moc déle. Tohle vyptávání sypalo sůl do mých čerstvě otevřených ran.
"Abychom si to ujasnily, uvědomuješ si, že jakýkoli kontakt mezi tebou a matkou, i kdybys ho iniciovala ty, je zakázaný,
dokud trvá soudní příkaz."
,Ano." Nabrala jsem zase trochu vzduchu. Knedlík v krku bránil přístupu drahocenného kyslíku. Chyběl mi Aires a, bože,
máma, Ashley čekala dítě a táta mi ani na chvilku nedal pokoj a ... potřebovala jsem něco, cokoli.
Proti vlastnímu zdravému rozumu jsem nechala ta slova, aby mi vyklouzla z pusy. "Chci spravit Airesovo auto." Možná...
možná by mi opravení něčeho, co bylo jeho, ulevilo od té bolesti.
"Ale ne, zase tohle," zamumlal táta.
"Počkat. Zase co? Echo, o čem to mluvíš?" zeptala se paní Collinsová.
Zírala jsem na své rukavice. , Aires našel na vrakovišti Corvette z roku 1965. Všechen svůj čas věnoval tomu, aby ji opravil, a už to skoro měl hotové, když odjížděl do Afghánistánu. Chci to dodělat. Pro něj." Pro sebe. Nenechal po sobě
nic, jen to auto.
"To zní jako zdravý způsob truchlení. Co si o tom myslíte vy, pane Emersone?" Paní Collinsová udělala parádní psí
oči - věc, kterou se ještě musím naučit. Táta zase koukal do BlackBerry, jeho tělo bylo přítomné, ale myslí byl už v práci. "Stojí to moc peněz a nevidím důvod spravovat rozbité auto, když má vlastní, které jezdí."
"Tak mě nech najít si práci," odsekla jsem. "A pak můžeme moje auto prodat, až bude to Airesovo fungovat."
Všichni jsme se dívali na něj, zatímco on zíral na mě. Aniž bych to měla v úmyslu, zahnala jsem ho do kouta. Chtěl říct
ne, jenomže to by si to rozlil u nové terapeutky. Na sezeních jsme totiž museli být dokonalí. Nedej bože, abychom toho
zneužili a vytáhli na světlo nějaké problémy.
"Fajn, ale musí si to všechno zaplatit sama a zná moje pravidla ohledně brigád. Musí si najít práci, která jí nebude zasahovat do školy nebo do kroužků, na kterých jsme se dohodli, a nesmí mít kvůli práci horší známky. Tak, už je to všechno?"
Paní Collinsová se podívala na hodiny. "Ne tak docela. Echo, tvá sociální pracovnice ti prodloužila terapii až do maturity
kvůli posudkům od učitelů. Od začátku třetího ročníku si všimli, že už v hodinách nejsi aktivní a nebavíš se se spolužáky."
Její přívětivé oči se zabodly do mých. "Všichni chceme, abys byla spokojená, Echo, a já bych byla ráda, kdybys mi dala
příležitost, abych ti mohla pomoct."
Zvedla jsem obočí. Jako kdybych měla s tou terapií možnost volby. A abych byla spokojená - tak to fakt sakra hodně
štěstí. "Jasně." Ashley mě vyděsila svým pronikavým hlasem. "Echo má rande na Valentýnský bál."
Ted jsem zase s tátou naráz odpověděla já: "Cože?" - "Fakt?" Ashley nervózně kmitala očima ze mě na tátu. "Ano, pamatuješ, Echo? Jak jsme se včera bavily o tom novém klukovi, co se ti líbí, a říkala jsem ti, že by ses neměla vykašlat na svoje kamarádky ze školy kvůli tomu, že jsi posedlá nějakým klukem." Uvažovala jsem, která část mě znepokojuje víc - jestli ten imaginární kluk, nebo její tvrzení, že jsme se spolu skutečně bavily. Zatímco jsem se rozhodovala, táta se zvednul a oblékl si kabát. "Vidíte, paní Collinsová, Echo je v pohodě. Jenom trochu zamilovaná. Jakkoli sem chodím rád, Ashley má být za dvacet minut u doktorky a Echo by neměla zameškat další výuku."
"Echo, chceš si opravdu něco vydělat, abys mohla opravit bratrovo auto?" zeptala se paní Collinsová, když vstávala, aby
vyprovodila tátu a macechu z kanceláře. Povytáhla jsem si rukavice, které jsem nosila, abych schovala
svou kůži. "Víc, než si dovedete představit." Usmála se na mě, než vyšla ze dveří. "Pak pro tebe mám
brigádu. Počkej tady a domluvíme se." Ti tři došli na druhou stranu chodby a tam si namačkaník sobě něco šeptali. Táta vzal Ashley kolem pasu a ta se na něj pověsila, jak kývali na tichá slova paní Collinsové. Známé bodání vzteku a žárlivosti mi žralo vnitřnosti. Jak ji může milovat, když toho tolik zničila?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emo.Gothic.Queen Emo.Gothic.Queen | Web | 18. února 2018 v 14:43 | Reagovat

Mne dost lidí zemřelo takže ji chápu

2 byenight byenight | 19. února 2018 v 0:13 | Reagovat

[1]: To me mrzi, mozna se v teto hrdince najdes. :)

3 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 3. března 2018 v 22:20 | Reagovat

Na to, že ve mně anotace vyvolává dojem romantického příběhu (které já osobně nemám ráda), na mě první kapitola hodně zapůsobila. Líbí se mi Tvá přirovnání, třeba že se Echo cítila jako šunka v sendviči. Sice se to může zdát uhozené, ale podobné fráze dokáží zajímavě oživit vyprávění. Rozhodně se co nejdříve vrhnu na pokračování a budu přát tomuto novému blogu jen samý zdar! :)
Hodně štěstí!

4 byenight byenight | 4. března 2018 v 10:57 | Reagovat

[3]:Ahoj :) dekuji za komplimenty, ale nechci jevit mylnym dojmem, ze jsem to psala ja. Knizka je  od McGarry Katie a ja ji pouze vydavam online pro ostatni ctenare. Mela jsem rada blogy, ktere mi umoznovovaly cist knihy, tak jsem se rozhodla poskytovat dalsi knihy i pro Vas.

5 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 4. března 2018 v 17:29 | Reagovat

[4]: Oh, tak takhle tomu je! Děkuji za vysvětlení a omlouvám se :D Nikdy jsem se s tímhle publikováním na blogu nesetkala. To všechny kapitoly přepisuješ ručně?

Každopádně aspoň vím, o čem přibližně kniha je a porozhlédnu se po ní v obchodě. Mám lepší pocit, když vím, že si zaplatím za něčí dílo. Přijde mi jaksi neomalené si takhle zadarmo číst, není to moc fér vůči spisovatelce. Přesto děkuji za tip na knihu. Určitě je fajn si nejdřív přečíst kousek, abych si byla jistá, že její koupí nebudu litovat.

6 byenight byenight | 4. března 2018 v 21:48 | Reagovat

[5]: Dobrý, to spíš já se omlouvám. :) Ano, přepisuji ručně.
   Chápu tvůj pohled na věc, ale zas to ber z druhého pohledu, kdybych měla kupovat každou knihu, kterou si chci přečíst, moje např. stravování by skončilo jen o vodě. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama