2.kapitola

19. února 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah

Čerstvý nátěr a vůně cihlového prachu ve mně vyvolávaly myšlenky na mého otce a ne na školu. A přitom mě praštily do nosu, právě když jsem vcházel do nově opravené vstupní haly. S učebnicemi v ruce jsem se ploužil k přepážce.

"Brý den, paní učitelko."
"Noahu, muchacho, proč zase pozdě?" ptala se paní Marcosová a sešívala k sobě nějaké papíry. Hodiny na zdi tikly devět ráno. "Sakra, tohle je brzy." Paní Marcosová obešla svůj nový třešňový stolek a postavila se za přepážku. Dávala mi to sežrat, když jsem přišel pozdě, ale stejně jsem ji měl rád. Se svými tmavohnědými vlasy vypadala trochu jako hispánská verze mé matky.
"Ráno jsi promeškal schůzku s paní Collinsovou. To není zrovna dobrý začátek druhého pololetí," zašeptala, když mi zapisovala pozdní příchod. Kývla hlavou směrem ke třem lidem namačkaným v protějším koutě místnosti. Ta blondýna
středního věku, která si něco šuškala s párem zazobaných rodičů, byla zřejmě nová výchovná poradkyně.
Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se koutkem úst. ,Ájé."
Paní Marcosová mi šoupla zapsaný pozdní příchod s tím svým přísným pohledem. Jediná osoba na téhle škole, která
si nemyslela, že moje budoucnost je beznadějně podělaná. Blondýna na mě zavolala: "Pane Hutchinsi, těší mě, že jste
nezapomněl na naši schůzku, i když jdete pozdě. Posaďte se prosím, než vyřídím ještě pár věcí."
Usmívala se na mě jako na starého kamaráda a mluvila tak příjemně, že jsem se na ni málem usmál taky. Místo toho jsem ale jen kývnul a sedl si na židli u zdi. Paní Marcosová se zasmála.
"Co je?"
"Ta ti tohle chování tolerovat nebude. Možná aspoň začneš brát školu vážně." Opřel jsem si hlavu o škvárovou zeď a zavřel oči. Potřeboval bych ještě pár hodin spát. Z práce jsem se dostal až dost po půlnoci, protože chyběl člověk, co měl zavírat, a pak mě Isaiah s Beth nenechali usnout.
"Paní učitelko?" zeptal se andělský hlas. "Prosím vás, kdy jsou nejbližší termíny testů ACT a SAT?"
Zazvonil telefon. "Vteřinku," řekla paní Marcosová. Zvonění přestalo.
Jedna ze židlí kousek ode mě zavrzala a mně se začaly sbíhat sliny z vůně čerstvě upečených skořicových loupáčků.
Mrknul jsem zpod víčka a uviděl lesklé kudrnaté zrzavé vlasy. Tu znám. Echo Emersonová.
V dohledu žádné skořicové loupáčky nebyly, ale ať se propadnu, jestli po nich nevoněla. Měli jsme společných několik
předmětů a v minulém pololetí i jednu volnou hodinu. Nic jsem o ní nevěděl kromě toho, že se držela stranou, byla
chytrá, zrzavá a prsatá. Nosila volné košile s dlouhými rukávy, které jí sklouzávaly z ramen, a pod nimi tílka odhalující
právě tolik, aby se rozběhla fantazie. Jako vždycky zírala přímo před sebe, jako bych neexistoval.
Sakra, pro ni asi fakt neexistuju. Lidi jako Echo Emersonová mě pekelně štvali.
"Máš pěkně pitomý jméno," zamumlal jsem. Ani nevím, proč jsem si do ní musel rýpnout. Jen tak.
"Neměl bys radši hulit na záchodech?"
Takže mě znala. "Dali tam kamery. Teď chodíme na parkoviště."
"Mea culpa." Nervózně houpala nohou. Fajn, dostal jsem se přes její dokonalou masku. "Echo...
echo... echo..." Přestala houpat nohou a vztekle pohodila zrzavými kudrnami, jak se ke mně otáčela. "Jak originální. Tohle jsem ještě nikdy neslyšela." Sebrala batoh a odešla. Pevný zadek se jí kolíbal ze strany na stranu. Nebyla to zdaleka taková legrace, jak jsem čekal. Po pravdě jsem si připadal tak trochu jako vůl.
"Noahu?" Paní Collinsová si mě zavolala dovnitř. Poslední výchovný poradce byl obsesivně-kompulzivní.
Všechno měl v kanceláři dokonale uspořádané. Přendával jsem mu cedulky, jen abych ho vyvedl z míry.
S paní Collinsovou taková zábava nebude. Na stole měla tolik nepořádku, že by tam člověk mohl zahrabat mrtvolu a nikdo by ji už nikdy nenašel. Sedl jsem si naproti ní a čekal na očistec.
"Jaké byly Vánoce?" Už zase ten milý výraz, trochu jako štěně.
"Fajn."
Pokud si teda myslíte, že když se vaši pěstouni předhánějí ve řvaní a naházejí při tom všechny dárky do krbu,
jsou to fajn Vánoce.Vždycky jsem snil o tom, že strávím Vánoce v té proklaté sklepní díře koukáním na to, jak si mí dva nejlepší kamarádi vyhulují mozky."
"To je skvělé. Takže s tvou novou pěstounskou rodinou je všechno v pořádku." Řekla to jako oznamovací větu, ale myslela
to jako otázku. "Jo." Proti těm třem předešlým tohle byla doslova taková normální rodinka. Pro tentokrát mě umístili do rodiny s dalším klukem. Buď měli málo pěstounů, nebo snad konečně uvěřili, že nejsem taková hrozba, jak si zaškatulkovali. Lidi s takovou nálepkou nesměli žít s dalšími nezletilými. "Víte co, já už svou sociální pracovnici mám a ta mě prudí dost. Řekněte šéfovi, že se mnou nemusíte ztrácet čas." "Já nejsem sociální pracovnice," řekla. "Jsem klinická sociální pracovnice."
"To je jedno."
"Právě že není. Chodila jsem do školy mnohem delší dobu."
"To se máte."
"A taky to znamená, že ti můžu pomoct i s jinými věcmi."
"Platí vás stát?"
"Ano."
"Tak to o vaši pomoc nestojím."
Na to se skoro usmála a já skoro pocítil ždibec respektu.
"Co takhle vzít to přímo?" zeptala se. "Ve složce máš záznamy o násilném chování."
Zíral jsem na ni. Ona zírala na mě.
Ta složka byla plná sraček, ale já už dávno věděl, že slovo teenagera neznamená nic proti slovu dospěláka.
"V téhle složce, Noahu." poklepala na ni prstem. "Myslím si, že se tam nepíše všechno. Mluvila jsem s tvými učiteli z Highlandské střední. Obrázek, který jsem si o tobě udělala, neodpovídá tomu mladému muži, co vidím před sebou."
Svíral jsem kovovou spirálu na hřbetu svého sešitu z matematiky, až se mi zarývala do dlaně. Kdo si sakra ta ženská
myslí, že je, aby se hrabala v mé minulosti? Listovala mou složkou. "Za posledního dva a půl roku ses dostal do několika pěstounských rodin. Tohle je tvá čtvrtá střední škola od té doby, co zemřeli tví rodiče. Co mi na tom nesedí, je, že ještě rok a půl zpátky jsi byl na čestné listině a závodně sportoval. To se u problémových případů obvykle nevidí."
"Možná byste měla hrabat trochu hloub." Chtěl jsem se té ženské zbavit a nejlepší způsob, jak to dokázat, ji bylo vystrašit.
"To byste zjistila, že jsem zmlátil svého prvního pěstouna."
Ve skutečnosti jsem mu dal pěstí, když jsem ho viděl mlátit jeho vlastního syna. Vtipné, že když přijeli policajti,
nikdo z té rodiny se mě nezastal. Ani ten kluk, co jsem ho bránil.
Paní Collinsová mlčela, jako by čekala, až jí povím, jak to bylo podle mě, ale to se spletla. Po tom, co umřeli rodiče,
jsem zjistil, že celý systém na to kašle. Jak se do něj dostanete, jste v háji.
"Tvoje bývalá výchovná poradkyně z Highlandu tě jen chválila. V prváku školní basketbalový tým, čestná listina,
účast na různých aktivitách, byls oblíbený u spolužáků." Zkoumala mě pohledem. "Takový kluk by se mi líbil."
Mně taky - jenomže život je pes. "Trochu pozdě, abych se dal na basketbal v půlce sezóny, ne. A nevadily by trenérovy
moje kérky?"
"Nechci křísit tvůj starý život, ale spolu bychom ti mohli vybudovat nový. Lepší budoucnost, než jaká tě čeká takhle."
Znělo to tak proklatě upřímně. Rád bych jí věřil, ale pár tvrdých lekcí mě naučilo nevěřit nikomu.
S kamennou tváří jsem nechal ticho viset ve vzduchu. Uhnula pohledem první a zavrtěla hlavou. "Měls to těžké,
ale máš spoustu možností. Máš skvělé výsledky talentových testů a učitelé vidí tvůj potenciál. Studijní průměr by
chtěl trochu zlepšit, stejně jako docházka. Myslím, že to spolu souvisí. Viděla bych to takhle - kromě našich sezení jednou za týden budeš taky chodit na doučování, dokud nebude tvůj průměr odpovídat výsledkům z testů."
Vstal jsem. První hodinu jsem zaspal a díky téhle směšné schůzce jsem propásl i druhou. Ale když už jsem se vyhrabal
z postele, hodlal jsem ještě dnes na nějakou hodinu jít. "Na tohle nemám čas."
V jejím hlase se ozval malinko štiplavý tón, tak nepatrný, že jsem si ho sotva všiml. "Mám kontaktovat tvou sociální
pracovnici?"
Zamířil jsem ke dveřím. "Poslužte si. Co nadělá? Rozvrátí mi rodinu? Dá mě do pěstounské péče? Hrabejte dál a uvidíte, že je na to pozdě."
"Kdy jsi naposledy viděl svoje bratry, Noahu?" Ruka mi zamrzla na klice.
"Co kdybych ti mohla nabídnout častější návštěvy pod dohledem?"
Pustil jsem kliku a sedl si zpátky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ferus Spiritus Ferus Spiritus | Web | 3. března 2018 v 23:16 | Reagovat

Líbí se mi ta změna stylu, rozdíly mezi psaním za Echo a psaním za Noaha. To je hodně důležité, pokud píšeš v ich-formě. Mně osobně to dělá problémy, ale Ty sis s tím poradila velmi dobře. Jen tak dál! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama