4.kapitola

24. února 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah


Řekl jsem paní Collinsové pravdu. Neměl jsem čas na její sezení ani na doučování. V červnu mi bude osmnáct, takže se dostanu z pěstounské péče. To znamená, že budu potřebovat vlastní bydlení, a nájem znamená mít práci. Jenomže paní Collinsová si se mnou hrála jako pouliční prodavač.

Občasná návštěva pod dohledem nestačila. Držela mi bratry před nosem jako jehlu před fetákem na heroinu.
Moje směna v Malt and Burger začínala v pět. Podíval jsem se na hodiny nad výpůjčním pultem. Jakou část věty "Sejdeš se s člověkem, kterého budeš doučovat, ve veřejné knihovně hned po škole" můj vševěd nepochopil? Paní Collinsová možná zmínila, kdo mě má vlastně doučovat, ale po pár minutách jsem přestal poslouchat. Ta dáma mluvila až moc.
Soustředil jsem se na dvoukřídlé dveře. Ještě pět minut a mohl jsem tohle sezení prohlásit za neúspěšné, což bych paní Collinsové milerád vmetl do tváře.
Jedno křídlo dveří se otevřelo a do místnosti zavál studený vzduch, až mi na rukou naskočila husí kůže. Doprdele. Opřel jsem se o opěradlo židle a založil si ruce na prsou. Do knihovny vklouzla Echo Emersonová.
Očima prohledávala místnost, zatímco si rukama v rukavicích třela paže. Jako by zima mohla proniknout přes ten apartní hnědý kožený kabátek. Na tváři měla jemný sluníčkový úsměv. Vypadalo to, že paní Collinsová nás nechala v nevědomosti oba. Jakmile mě uviděla, úsměv povadl a v zelených očích se strhla bouře. Vítej v klubu, děvenko.
Vykopl jsem zpod stolu protější židli. "Jdeš pozdě."
Odložila si batoh na stůl a málem židli překotila, když si sedala. "Musela jsem si jít zjistit termíny testů. Vyřídila bych to dopoledne, ale narazila jsem tam na nějakého vola."
Echo měla trumf, ale usmíval jsem se na ni, jako kdybych měl navrch já. "Mohlas tam zůstat. Neříkal jsem, abys šla pryč."
"A nechat tě, abys mě dál otravoval? Ne, díky." Svlékla si kabát, ale pletené rukavice si nechala na sobě. Byla cítit zimou a kůží. Modrá košile jí padala přes béžový top a odhalovala jí výstřih. Holky jako ona sb vyžívaly v dráždění kluků.
Nevěděla o tom, ale já si užíval ten výhled.
Přistihla mě, upravila si košili a výstřih zmizel z dohledu.
Konec zábavy. Zírala na mě, jako by čekala na omluvu. To si ale počká.
"Z čeho že to propadáš? Ze všeho?" V zelených očích se zablýsklo. Vypadalo to, že Echo si taky libuje v kydání hnoje.
No dobře, ráno jsem ji prudil úplně bezdůvodně. Měla nárok na pár příležitostí ke smeči. "Z ničeho. To doučování mi poručila Collinsová."
Echo otevřela batoh a vytáhla sešit. Přes tvář jí přešel stín, když si sundala rukavice a okamžitě si stáhla dlouhé rukávy přes ruce. "Kterým předmětem chceš začít? Máme spolu matematiku a fyziku, tak můžeme začít s tím. Musel bys být úplný zoufalec, abys potřeboval pomáhat se základy podnikání."
Odmlčela se. "A neměli jsme spolu minulé pololetí
španělštinu?"
Sklonil jsem hlavu, takže mi vlasy spadly přes oči. Na holku, která netušila, že existuju, toho o mně věděla nějak moc. "Jo." A tohle pololetí taky. Do třídy přišla stěží se zvoněním a sedla si na první volnou židli, aniž by se vůbec rozhlédla.
" Qué tan bien hablas espaňol?' zeptala se.
Jak dobře umím Španělsky? Sakra že slušně. Zvedl jsem se od stolu. "Musím jít."
"Cože?" Nevěřícně svraštila čelo.
"Na rozdíl od tebe nemám rodiče, co by mi všechno zaplatili.
Já pracuju, princezno, a když teď nevypadnu, přijdu pozdě. Uvidíme se jindy."
Sebral jsem svoje učebnice a bundu a rychle jsem vyšel z knihovny. Studený lednový vzduch mě praštil do obličeje.
Chodník místy pokrýval led.
"Hej!"
Ohlédl jsem se přes rameno. Echo se řítila za mnou s kabátem přehozeným přes ruku a batohem na rameni.
"Obleč si sakra ten kabát, je tu zima." Nezastavil jsem kvůli ní, ale zpomalil krok. Zajímalo mě, proč šla za mnou.
Rychle mě dohnala a držela krok. "Kam si myslíš, že jdeš?"
"Už jsem ti řekl, že do práce. Myslel jsem, že to chápeš."
Doteď jsem nepotkal někoho tak otravného.
"Fajn. Takže kdy si to nahradíme?"
Praštil jsem učebnicemi na ten vrak, kterému jsem říkal auto, až z něj opadala rez. "Nikdy. Uděláme dohodu. Ty řekneš paní Collinsové, že se po škole scházíme tak často, jak jen chceš, nasbíráš, kolik chceš dobrovolnických hodin pro svoje debilní kluby, a já ti to potvrdím. Já tě nebudu muset vídat
a ty se nebudeš muset dívat na mě. Budu si žít svůj zpackaný život a ty půjdeš domů a budeš si hrát s holkama na princezny.
Rozumíš?"
Echo sebou škubla a ucouvla, jako bych ji praštil. Šlápla na kus ledu a ztratila rovnováhu. Má pravá ruka vystřelilaa chytila ji za zápěstí, než stačila sletět na zem.
Držel jsem ji, zatímco se opírala o kufr auta, aby se mohla postavit na nohy. Rozpaky nebo zima jí probarvily bílé tváře.
Tak nebo tak, připadalo mi to vtipné. Ale než jsem dostal příležitost si z ní vystřelit, vykulila oči a zírala na své zápěstí,
které jsem pořád držel v ruce.
Dlouhý modrý rukáv měla vyhrnutý k lokti a já následoval její pohled na odhalenou kůži. Pokusila se mi ruku vytrhnout, ale sevřel jsem ji pevněji a spolkl znechucení. V žádné
z těch hororových domácností, kde jsem kdy bydlel, jsem nikdy neviděl takové zmrzačení. Bílé a bledě červené plastické jizvy jí protínaly ruku sem a tam. "Co to kurva je?"
Odtrhl jsem oči od těch jizev a hledal odpověď v její tváři.
Párkrát se mělce nadechla, znovu sebou škubla a tentokrát ruku úspěšně vytrhla z mého sevření. "Nic."
"Tohle není žádné nic." A to něco muselo pekelně bolet, když se jí to přihodilo.
Echo si natáhla rukáv přes zápěstí až k prstům. Připomínala mrtvolu. Z tváří jí zmizela krev a tělem jí zmítal tichý třas. "Nech mě na pokoji."
Otočila se a klopýtala zpátky do knihovny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama