5.kapitola

26. února 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Echo


"Nic," řekla Lila. "Ani slovo, ani záblesk, ani zmínka. S Natalie a Grace jsme dokonce sondovaly mezi třeťáky, ale nikde žádné drby o tobě. Nebo aspoň ne o tobě a Noahovi."

Lila seděla na sedadle spolujezdce a já na místě řidiče v Airesově Corvette. Přišla se mnou domů, aby mi dělala nárazník při rodinném pátku - nebo, jak jsem tomu s oblibou říkala já, při večeři zatracených.
V garáži hrálo rádio z mého tmavozeleného Dodge Neonu z roku 1998. Airesovo auto mělo pořád své původní rádio.
Přeloženo: kus šrotu, ale zbytek auta byl úplně parádní. Zářivě krvavě červené s tenkými černými vodorovnými proužky - tady jsem se Airesovi obvykle ztratila, ale on pokračoval dál i přes můj skelný pohled - tři funkční šikmé odvětrávací otvory na bočních stranách předních blatníků; stíněná mřížka chladiče v horizontální poloze a unikátní tvarování rámu karoserie.
Netušila jsem, co to znamená, ale Aires to říkal dost často na to, abych ten popis uměla nazpaměť. Auto vypadalo nádherně, ale nejezdilo. Díky Noahovi Hutchinsovi se moje šance na opravu každým dnem zmenšovaly.
Sevřela jsem volant pevněji a vzpomínala na slib, který mi Aires dal. Několik dní předtím, než odjel, se nahýbal přes odkrytou kapotu a já seděla vedle na ponku.
"Všechno bude fajn, Echo." Jeho oči zachytily, jak houpu nohou. "Je to jen šestiměsíční nasazení."
"Jsem v pohodě," řekla jsem a třikrát zamrkala. Nechtěla jsem, aby odjížděl. Aires byl jediný člověk, který chápal, jak je naše rodina šílená, a navíc jenom on dokázal udržet mír mezi mnou, Ashley a naším otcem. Neměl Ashley zrovna nejradši, ale nehledě na to mě vždycky vedl k tomu, abych se k ní chovala slušně.
Zašklebil se. "Příště aspoň zkus vynechat to znamení, že lžeš. Takhle na to táta jednou přijde."
"Budeš posílat dopisy?" zeptala jsem se, abych změnila téma.
"A maily a budu na Skypu." Otřel si ruce už tak dost
umaštěným hadrem a narovnal se do svého metru osmdesáti.
"Víš co? Až se vrátím domů a spravím tohle auto, budeš první, kdo se bude moct svézt. Po mně samozřejmě."
Přestala jsem pohupovat nohou a zaplavila mě první vlna opravdové naděje od chvíle, kdy mi Aires řekl o svém nasazení.
Vrátí se domů, když na něj bude čekat jeho Corvette. Dal mi sen a já se ho držela, když byl pryč. Mé sny zemřely spolu s ním na jedné opuštěné silnici v Afghánistánu.
"Na co myslíš?" zeptala se Lila.
"Na Noaha," zalhala jsem. "Měl týden na to, aby řekl celé škole o mých jizvách. Na co si myslíš, že čeká?"
"Třeba nemá, komu by to řekl. Je to přece zhulenej sirotek, co potřebuje doučování."
"Jo, možná," odpověděla jsem. Nebo možná čeká na ten nej lepší moment, aby mi udělal ze života peklo na zemi.
Lila si pohrávala se svými prstýnky jako pokaždé, když byla nervózní.
"Co je?" zeptala jsem se.
Musela jsem napnout uši, abych slyšela tlumenou odpověď.
"Řekly jsme to Lukovi."
Všechny svaly na krku se mi stáhly a volant jsem radši pustila v obavě, abych ho neroztrhala na kusy. "Cože jste?"
Lila se na sedadle otočila a zalomila rukama na klíně.
"Chodí s námi na angličtinu. Místo toho, abychom si navzájem kontrolovaly slohy, jsme se s Natalie a Grace bavily o té věci s Noahem a tvých jizvách... a Luke něco z toho zaslechl."
Srdce mi bušilo až v uších. Skoro dva roky jsem to strašné tajemství udržela pod pokličkou a teď se k mé noční můře prodrali dva lidi za jediný týden.
Když jsem nic neříkala, Lila pokračovala: "Ty jizvy nejsou tvoje vina. Nemáš se vůbec za co stydět. Tvoje máma určitě má a táta možná taky, ale ty? Za nic. Luke už věděl, že tvoje matka je totální psychopat, a nikomu to neřekl. Je to trouba,
ale i jemu došlo, že ti ublížila ona."
Měla jsem se rozčílit? Mělo se mi ulevit? Zůstala jsem ochromená. "Není psychopat," zamumlala jsem, i když jsem věděla, že cokoli o mámě řeknu, stejně nebude vyslyšeno. "Má problémy."
Pomalým, promyšleným pohybem položila ruku na mou a konejšivě mi pohladila prsty. Připomínka, že mě bude mít ráda tak jako tak. "Myslíme si, že bys to měla říct. Víš co, útok místo obrany Takže když to Noah rozhlásí, lidi už budou vědět, jak to bylo doopravdy, a on bude za vola, když si z tebe bude utahovat."
Zírala jsem na Airesův ponk. Táta nikdy nedělal s nářadím. Když se něco rozbilo, zavolal někoho, aby to spravil.
Zato Aires byl vášnivý kutil. Trávil každou volnou chvíli tady v garáži. Bože, jak jsem ho potřebovala. Potřebovala jsem, aby mi řekl, co mám dělat.
"Prosím tě, Echo, řekni něco." Ta bolest v jejím hlase zabolela i mě.
"Čí to byl nápad?" zeptala jsem se, i když jsem znala odpověď.
"Grace?" Chtěla po mně hned, abych celé škole řekla, co se stalo.
"To není fér." Vydechla Lila. "Ale ne že by Grace byla fér k tobě. Přísahala, že celá tahle věc s veřejným a soukromým přátelstvím skončí, jakmile bude po volbě vrchní roztleskávačky, ale takhle to je, Echo. Chce to, co chceme všechny - všechno zpátky v normálu. Dokud si lidi myslí, že se řežeš nebo že ses pokoušela o sebevraždu, pořád budeš odstrčená. Možná je celá tahle záležitost s Noahem maskované požehnání."
Podívala jsem se na ni poprvé od chvíle, kdy mi tu novinku sdělila. "Mámu do toho tahat nebudu."
"Budeme tě krýt," vyhrkla Lila. "Luke říkal, že poví svým kamarádům o těch šílenostech s tvojí mámou, co viděl, když jste byli spolu. Víš co, aby ti přidal na důvěryhodnosti. A když to slyšela Grace, tak souhlasila, že řekne všem, co jsme ještě s Natalie viděly v nemocnici. Viděly jsme policajty. Slyšely jsme tvého tátu, jak na ni řve. Grace to tak moc chce - všechny to chceme."
"Protože mít šílenou mámu a nepamatovat si tu noc, kdy se mě pokoušela zabít, je mnohem lepší, než aby si lidi mysleli, že se řežu nebo jsem se pokusila o sebevraždu."
Lila mluvila jemně dál. "Bude jim tě líto. Být oběť... to je rozdíl. To je to, co se ti Grace snaží říct celou dobu."
Vztek prolomil mou křehkou trpělivost. "Nechci jejich soucit a nechci, aby se nejhorší noc mého života přetřásala po celé škole. Jestli někdy někomu něco řeknu, tak chci říct pravdu, a ne že jsem nějaký ubožák, který si nic nepamatuje."
Praštila jsem zátylkem o sedadlo a zírala na strop auta.
Dýchej zhluboka, Echo. Dýchej zhluboka.
Nepamatovala jsem si z té noci vůbec nic. Můj otec, Ashle a máma znali pravdu. Jenomže s mámou jsem mluvit nesměla a táta s Ashley věřili tomu, co říkali terapeuti. Ze až moje mysl bude připravená se s pravdou vyrovnat, vzpomenu si.
A vůbec. Oni neleželi v noci v posteli a nesnažili se domyslet, co se stalo. Nebudili se s křikem. Nebáli se, že přichází o rozum.
Necítili tu beznaděj.
"Echo..." Lila se zajíkla, zhluboka nadechla a zadívala se ven skrz čelní sklo. Tohle muselo být zlé. Lila vždycky udržovala oční kontakt. "Pomyslela jsi někdy na to, že sis část z toho
způsobila sama?"
Trhla jsem sebou a bojovala se vztekem, který mi otřásal vnitřnostmi. "Pardon?"
"Vím, že to bylo tvrdé, vrátit se zpátky po tom, co se stalo mezi tebou a tvojí mámou, ale napadlo tě někdy, že kdybys v září prostě přišla zpátky a pokračovala v normálním životě, lidi by se přes to nakonec přenesli? Chci říct, že ses sama stáhla do ústraní."
Vztek ustoupil před bolestí, která mi vehnala srdce až do krku. Takhle mě viděla moje nejlepší přítelkyně? Jako zbabělou?
Jako neschopnou? "Jo, to mě napadlo." Udělala jsem pauzu, aby mi neselhal hlas, než jsem mluvila dál. "Ale čím víc jsem chodila do společnosti, tím víc o tom všichni mluvili.
Pamatuješ si loňské zkoušky tanečního týmu? Lidi mají sklon drbat o tom, co mají na očích."
Sklonila hlavu. "Pamatuj u."
"Proč?" zeptala jsem se. "Proč tohle všechno ted vytahovat?"
"Protože se snažíš, Echo. Přišlas dokonce na oběd. Mluvíš s lidmi. Je to poprvé od druháku, co tě vidím se snažit, a děsím se, abys nezalezla zpátky do své ulity." Obrátila se na mě zvláštně čilým pohybem. "Nedopusť, aby tě odradilo, co
viděl Noah. Pojď se mnou zítra večer na párty k Michaelu Blairovi."
Zbláznila se? "Ani omylem."
"Ale no tak," prosila. "Zítra máš narozeniny. Musíme vyrazit ven, když máš narozeniny."
"Ne." Chtěla jsem zapomenout, že ten den vůbec existoval. Máma a Aires dělávali z mých narozenin hotový svátek.
Bez nich...
Sepnula ruce a opřela si o ně bradu. "Prosím? Pěkně prosím?
Pěkně prosím, jako štěňátko koukám? Zkus to po mém, a když to nebude fungovat, tak přísahám, že už s tím nikdy nepřijdu. A říkala jsem ti, že jsem zaslechla, jak Ashley povídala svému tátovi, že tě chce vzít na večeři? Do restaurace.
Nóbl restaurace. Pět chodů. Jedno malé ano pro mě a dostanu tě z toho."
Páteční večeře zatracených byla děsivá sama o sobě. Večeře zatracených na veřejnosti by byla úplně nelidská. Znovu jsem se zhluboka nadechla. Lila vždycky stála při mně a prošla se mnou tím vším: máminým šílenstvím, rozvodem rodičů,
Airesovou smrtí a teď i tímhle. Možná to ještě nevěděla, ale bylo na čase, aby taky ona dostala dárek k narozeninám.
"Fajn."
Vyjekla a spráskla ruce. Jedinou dlouhou nepřerušovanou větou popsala svoje plány na zítřejší večer. Možná měly Lila s Grace pravdu. Možná život mohl být zase normální. Mohla
jsem schovat jizvy a chodit na večírky a nebudit pozornost.
Noah nic neřekl a možná ani neřekne.
A navíc, zbývají už jen čtyři měsíce do maturity a pak budu moct nosit rukavice každý den po celý zbytek života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama