11.kapitola

12. března 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Echo

Cedulky paní Collinsové se o milimetr pohnuly, takže bylovidět tmavé stopy na stěně. Pro jednou jsem se přistihla, jak si přeju, aby tu se mnou byla Ashley. Ta nedokonalost by ji doháněla k šílenství.

Stejně jako minulý týden měla paní Collinsová na stole modrou stuhu a stejně jako minulý týden se změnilo její umístění - pokaždé trochu blíž k mé židli. Bylo to, jako by ta stuha vytvářela silové pole, které mě přitahovalo - sílu, kterou jsem si neuměla vysvětlit.
"Jak to jde s tvým přítelem?" zeptala se paní Collinsová.
Ještěže mě Luke pozval na nedělní večer na skupinové rande.
O jednu lež míň pro mě. "Ashley si to špatně vyložila. Nemám přítele, ale s někým se scházím." Tak nějak. Zhruba.
Jestli se tak dá říkat jedné schůzce.
Rozzářily se jí oči. "Báječné. Je to ten basketbalista, co jsem tě s ním viděla, jak se bavíte na chodbě?"
"Jo." Super, špehuje mě terapeutka. Je to vůbec legální?
"Pověz mi o něm."
Ehm... ne. "Nechci mluvit o Lukovi."
"Dobře," řekla úplně v klidu. "A co Noah? Řekl mi, že dnes máte první doučování."
Zamrkala jsem několikrát po sobě. Sakra. Fakt? Možná jsem měla chtít mluvit o Lukovi. Ještě jsem měla ve skříňce Noahovu bundu, protože jsem se od Lily a Grace nechala přesvědčit, že mu ji nemůžu ve škole jenom tak dát.
Pořád vymýšlely plán, jak mu ji vrátit zpátky. "Ano. Ano, máme."
"Chceš nějakou nevyžádanou radu?"
Pokrčila jsem rameny a zívla naráz, připravená na lekci "hlavně odmítni drogy, sex a alkohol". Koneckonců, aspoň teoreticky, doučovala jsem Noaha Hutchinse. "Jasně."
"Noah je víc než schopný se cokoli naučit. Potřebuje jenom trochu popostrčit. Nenech si od něj nakukat něco jiného.
A ty, Echo, jsi jediná na téhle škole, o kom si myslím, že na to má hlavu."
Dóóóbře. To byla fakt divná motivační řeč. "Fajn." Zakryla jsem si pusu, když jsem znovu zívala.
"Vypadáš unaveně. Jak se ti spí?"
Náramně. Tuhle noc jsem spala celé dvě hodiny. Začala jsem si podupávat.
"Echo, je ti dobře? Jsi bledá."
"Jsem v pohodě." Když to budu pořád opakovat, třeba to tak bude. A třeba jednou prospím celou noc bez těch strašných snů - divných snů, děsivých snů plných souhvězdí, temnoty, rozbitého skla a někdy také krve.
"Tvůj otec říkal, že nebereš předepsané prášky na spaní, i když v noci pořád míváš panické ataky."
Každou noc. Tak strašidelné, že se bojím usnout. Tak děsivé, že když podlehnu a usnu, budím se s křikem. Táta a Ashley ty prášky zamkli do skříňky v koupelně a dali mi je, jen když jsem si o ně řekla. Radši bych si vypíchla oko pohrabáčem na močeným v louhu, než abych si o něco říkala Ashley. "Povídám, že jsem v pohodě."
Se slovy v pohodě mi oči znovu utekly k modré stuze. Co mě to k ní pořád tak přitahovalo? Připadala jsem si jako moucha letící přímo k mucholapce.
"Zdá se mi, že tě zajímá ta stuha, Echo," řekla paní Collinsová.
"Klidně si ji můžeš vzít do ruky, jestli chceš, nezdráhej se."
"Ne, to je dobré." Ale nebylo to dobré. V prstech na klíně mi škubalo. Z nějakého šíleného důvodu jsem ji chtěla vzít do ruky. Paní Collinsová nic neříkala a to ticho mě nějak děsilo.
Mé srdce vynechalo, když jsem se konečně nahnula blíž a stuhu zvedla ze stolu.
Nebyla to taková ta obyčejná, laciná modrá stuha. Tahle byla poctivá - velká a z pravého hedvábí. Promnula jsem ji mezi palcem a ukazováčkem. První místo: Malba - Pohár guvernéra Kentucky.
Někdo z mé školy vyhrál Pohár guvernéra. Jak šíleně boží to asi bylo? Každý středoškolák, který dělal do umění, snil o téhle ceně.
Možná měl někdo z nižších ročníků výjimečné umělecké nadání. Cert vem tátu - až mě paní Collinsová pustí, půjdu se podívat do výtvarné třídy a prohlédnout si ten talent sama.
Kdo vyhraje první místo v Poháru, musí být ale sakra génius.
Jak jsem znova přejížděla prsty po stuze, ozval se mi v hlavě aplaus. Před očima mi prokmitl obraz mě samotné, jak s nataženou rukou přebírám tuhle stuhu.
Srdce mi v hrudi začalo bouřit. Obrátila jsem pohled na paní Collinsovou: "To je moje."
Bouře se mi přesunula do hlavy a hrudník se mi stáhl, jak se vynořil další obraz. Viděla jsem, jak dostávám nejenom stuhu, ale také certifikát. Nebylo na něm vidět jméno, ale zahlédla
jsem datum. Byl to ten den.
Elektrické výboje mi vystřelovaly do rukou a přímo do srdce. Vyděšeně jsem zahodila stuhu na druhou stranu místnosti a vyskočila ze židle. Kolenem jsem přitom vrazila do stolu, až mi pekelně ostrá bolest projela čéškou.
Spadla jsem na zem a plazila se dozadu, pryč od té stuhy, dokud jsem nenarazila zády do zdi.
Paní Collinsová se pomalu zvedla od stolu, přešla místnost a zvedla stuhu ze země. "Ano, je tvoje, Echo." Mluvila na mě, jako kdybychom spolu jedly pizzu, a ne jako s někým, kdo má panickou ataku.
"To je ... to ... není možné. Já ... nikdy nevyhrála Pohár guvernéra Kentucky." Část mého vědomí zaplavila mlha a pak jasně červený záblesk. Uvědomila jsem si sebe, jen o něco mladší, jak vyplňuju přihlášku. "Ale přihlásila jsem se... ve druháku. Vyhrála jsem okresní kolo, pak krajské, a šla jsem do velostátního. A pak... pak..." Nic. Černá díra spolkla červenou i šedou mlhu. Zbyla jen tma. Paní Collinsová si uhladila černou sukni a sedla si přede mě. Možná jí to nikdo neřekl, ale sedět při terapii na zemi nebylo normální. Zkrotila svoje nadšení labradorského retrívra a promluvila jemným, uklidňujícím tónem. "Jsi v bezpečí, Echo, a je bezpečné si vzpomenout. Ten den dopoledne jsi byla velmi šťastná."
Nahnula jsem hlavu a zašilhala na stuhu. "Já... jsem vyhrála?"
Přikývla. "Mám moc ráda umění. Ještě víc sochy než malby, ale malby i tak miluju. Kdykoli bych si mohla vybrat, šla bych radši do galerie než do kina."
Tahle dáma byla šarlatánka s hlavou plnou peří. Nepochybně.
Ale mezi všemi těmi otravně optimistickými cedulkami visely skutečné legální diplomy. Univerzita Louisville byla skutečná a stejně tak Harvard, kde evidentně pokračovala ve studiu. Soustředila jsem se na dýchání. "Nepamatuju
si, že bych vyhrála."
Paní Collinsová odložila stuhu na kraj stolu. "To proto, že jsi vytěsnila celý ten den, nejenom večer."
Zírala jsem na svou složku na stole. "Řeknete mi, co se mi stalo?"
Zavrtěla hlavou. "Obávám se, že to by byl podvod. Jestli si chceš vzpomenout, musíš se na těchhle sezeních začít sama snažit. To znamená, že budeš na moje otázky odpovídat po pravdě. Žádné další lži. Žádné polopravdy. Ani když tu máš
rodiče. Vlastně hlavně když tu máš rodiče."
Zašátrala jsem rukou tam, kde by mi kolem krku visely Airesovy psí známky, kdybych je měla na sobě. Oči jsem měla pořád upnuté na složku. "Obtěžovala jste se to celé přečíst?"
Jedním prstem si vytrvale mnula čelist. "Samozřejmě."
Kousla jsem se do tváře. "Takže to víte. Zkoušela jsem si vzpomenout a nejde to." Nejde to, aniž by se mi zlomila mysl vejpůl. V létě po tom incidentu se jedna psycholožka pokusila otevřít olověná vrata v mém mozku a ze škvíry vylétli démoni.
Byla jsem mimo dva dny a probrala se v nemocnici.
Z nočních můr se staly noční panické ataky.
"Mám být upřímná?" zeptala jsem se. "Máte pravdu. Strašně moc chci vědět, co se stalo. Abych dokázala, že nejsem... abych věděla... protože někdy si říkám... jestli jsem šílená
jako ona."
Z temných hlubin své hlavy jsem slyšela, jak na mě otec řve, abych zmlkla, jenomže hráz mého strachu byla protržená.
"Protože jsem jí podobná, víte? Podobně vypadáme, obě jsme umělkyně a lidi vždycky říkali, že mám jejího ducha.
Jsem na to hrdá. Protože je to moje máma. Ale nechci..." Být šílená.
Paní Collinsová si položila ruku na srdce. "Echo, ne, ty nejsi bipolární."
Ale proč pokoušet osud? Už jsem to jednou zkusila. Nestačilo to? Paní Collinsová to nechápala. Jak by mohla? "Když mi to řeknete, budu vědět. Myslím, že jsem se zhroutila, protože
ta terapeutka chtěla, abych to znova prožila. Možná jsou ty vzpomínky moc hrozné. Možná když mi řeknete, víte co, jenom fakta, tak se ta černá díra v mojí hlavě zaplní, noční můry zmizí a já se z toho nezblázním." Dívala jsem se jí přímo
do těch dobromyslných očí. "Prosím."
Svěsila rty. "Mohla bych ti přečíst policejní zprávu, výpověď tvého otce, macechy, a dokonce i tvé matky, ale to ti od nočních můr nepomůže. To můžeš jenom ty sama, ale znamená to přestat utíkat před problémem a postavit se mu čelem.
Mluvit se mnou o své rodině, Airesovi, škole. A ano, o své matce."
Otevřela jsem pusu, připravená promluvit, ale pak jsem ji zavřela, jen abych se znova pokusila něco říct. "Nechci přijít o rozum."
"Nepřijdeš, Echo. Půjdeme na to pomalu. Ty budeš pracovat a já udávat tempo. Můžu ti pomoct, ale musíš mi věřit a musíš se opravdu snažit."
Věřit. Proč po mně nechtěla něco jednoduššího, třeba dokázat existenci Boha? Dokonce i Bůh na mě zanevřel. "Už jsemo kus rozumu přišla. Nemůžu vám svěřit, co z něj zbylo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama