12.kapitola

15. března 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah

Po škole jsem zahlédl Echo, jak se proplétá přelidněnou chodbou.
Vklouzla do kanceláře pár vteřin předtím, než bych ji dohnal. Úterý bylo moje jediné volné odpoledne a měl jsem v plánu zahrát si s Isaiahem basket.

Praštil jsem pěstí do nejbližší skříňky. Teď budu muset čekat, až si tahle nafoukaná podivínka odbyde svoje terapeutické sezení.
Coural jsem se chvíli po chodbě a pak se usadil naproti její skříňce. Neměla u sebe batoh ani kabát, a tak jsem usoudil, že se sem bude muset vrátit, než odejde ze školy. O čtyřicet otupujících minut později jsem o svém úsudku pochyboval.
Echo měla jisté problémy s kabáty. Počkat u jejího auta by bylo chytřejší.
Zvuk podpatků klapajících po linoleu mi prozradil, že Echo přichází. Zrzavé kadeře se jí s každým krokem houpaly ze strany na stranu.
Tiskla si učebnice na prsa a hlavu měla skloněnou. Jak procházela kolem, všechny svaly v těle se mizaťaly. Snesl jsem, že si mě nevšímala během školy, ale takhle nepokrytě mě ignorovat v prázdné chodbě bylo víc než moc.
Zády ke mně zadávala kód do zámku na své skříňce. Kovová dvířka se rozletěla.
"Jsi ta nejneomalenější nána, jakou jsem kdy potkal." Zvedl jsem se ze země. K čertu s ní, s paní Collinsovou i s doučováním.
Nějak už si se vším poradím sám. "Dej mi kurva mou bundu."
Echo se otočila na patě. Na okamžik jí tváří projela čirá bolest, ale pak se v jejích očích strhla další bouře. Bouře, která by si zasloužila varovná hlášení a evakuace.
"Nedivím se, že potřebuješ doučovat. Máš nejhorší slovní zásobu ze všech lidí, co znám. Obtěžoval ses vůbec někdy naučit něco jiného než vulgarismy?"
"Mám pro tebe další. Běž do prdele. Dala ses dohromady se svým bývalým a neskousla bys mi dát mou bundu před ostatníma."
"Vůbec ničemu nerozumíš."
"Poznám blázna, když ho mám před očima." Jen co jsem ta slova vypustil z úst, litoval jsem toho. Někdy vidíte hranici a myslíte si, že je dobrý nápad ji překročit - dokud to neuděláte.
Podruhé od chvíle, kdy jsem ji poznal, Echo vypadala, jako bych jí dal facku.
Voda jí zalila koutky očí, tváře jí zrudly a mrkala jako o překot. Kvůli ní jsem si teď připadal jako vůl... už zase.
Natáhla se do skříňky a hodila po mně bundu. "Jsi fakt hroznej debil!" Zabouchla skříňku a odpochodovala.
Sakra. Do hajzlu. "Echo!" Vyběhl jsem za ní. "Echo, počkej!"
Ale nepočkala. Dohonil jsem ji, chytil za ruku a otočil k sobě. Do prdele, po tvářích jí tekly slzy. Co jsem měl dělat teď?
Popotáhla. "Nevěděla jsem, že na mě čekáš. Neviděla jsem tě." Setřela si slzy hřbetem ruky. "Měla jsem ti tu bundu vrátit už včera, jenomže.
Její štíhlý bílý krk sebou cuknul, jak polykala. "Jenomže jsem chtěla být normální a pár minut jsem i byla. Jako před dvěma lety... jako dřív.. . " A zajíkla se.
Kdybych měl sebemenší šanci vrátit věci do normálu, klidně bych tu proklatou bundu spálil.
Bylo mi jasné, že chce zpátky svého bráchu právě tak, jako jsem já chtěl ty svoje. Mít zase domov a rodiče a, do prdele.
Normální život.
Zhluboka jsem se nadechl a spolkl svou pýchu. Moudrými slovy Isaiahovými - puf. Svaly se mi uvolnily a vztek byl pryč. Echo sklonila hlavu a schovala se do vlasů. Nikdy nepochopím, jak se téhle holce podařilo ve mně vypěstovat svědomí.
"Mrzí mě to. Neměl jsem na tebe řvát."
Ukázala mi svůj bledý obličej a znovu popotáhla. Jedna zrzavá kadeř se jí přilepila na slzami zmáčenou tvář. Zvedl jsem ruku, abych ji uvolnil, ale zaváhal jsem jen milimetr od její kůže. Přísahám bohu, že v tu chvíli přestala dýchat, a dokonce i mrkat, a já na okamžik přestal taky. Opatrným pohybem jsem pramen vlasů uvolnil.
Roztřeseně vydechla a olízla si rty, když jsem stáhl ruku zpátky. "Dík."
Za omluvu nebo za ty vlasy, netušil jsem a nehodlal se ptát. Moje srdce tlouklo jako bicí v trash metalu. V angličtině jsme na podzim četli o sirénách - nějaké kecy z řecké mytologie o ženských tak krásných, s tak kouzelnými hlasy,
že pro ně chlapi udělali cokoli. Ukázalo se, že ty mytologické sračky byly pravdivé, protože kdykoli jsem viděl ji, přišel jsem o rozum.
Normální. Chtěla všechno zase normální a přesně to jsem chtěl taky. "Víš, co je normální?"
"Co?" Utírala si zbylé slzy.
"Matika."
Echo Emersonová byla bezpochyby siréna. Vrhla na mě ten samy úsměv jako v sobotu večer. Ten druh úsměvu, kvůli kterému chlapi píšou debilní slaďáky, z jakých jsme si s Isaiahem vždycky dělali srandu. Seděl bych u paní Collinsové hodiny
a hodiny a zvedal prděl z postele brzo i na matiku, jen abych zase viděl tenhle úsměv. Jako idiot.
"Dobře," řekla. "Tak budeme normální."
A byli jsme. Hodinu jsme seděli opření o skříňky a za tu dobu mě postrčila o několik lekcí dopředu. Když něco vysvětlovala, používala k tomu ruce, a to bylo fakt zatraceně legrační, když to byla zrovna matematika. Zelené oči jí zářily, kdykoli jsem se na něco zeptal, a odměnila mě úsměvem sirény
pokaždé, když jsem to pochopil. Ten úsměv způsoboval, že jsem se chtěl učit pořád dál.
Zhluboka se nadechla poté, co dokončila vysvětlování derivace. Pochopil jsem derivaci už pět minut předtím, ale chtěl jsem slyšet její hlas. Trochu jako anděl a trochu jako hudba.
"Víš toho spoustu o matematice," řekl jsem. Víš toho spoustu o matematice? Co to proboha bylo za výrok? Něco na způsob "hej, máš vlasy a jsou zrzavé a kudrnaté". Fakt trefa.
"Můj brácha Aires byl rodinný génius v matematice. Jediný důvod, proč na to stačím, je, že mě učil. Nikdy nevrátil svou učebnici matiky, protože věděl, že budu potřebovat veškerou jeho pomoc." Se stejnou úctou, s jakou moje matka zacházela s rodinnou Biblí, vytáhla Echo z batohu omšelou učebnici matematiky a začala obracet stránky. Na okraji v ní byla spousta poznámek psaných černým a modrým inkoustem.
"Takže jsem asi podvodník, co?"
"Ne, to jen znamená, že jsi měla bráchu, kterému na tobě záleželo." Pomáhala mým bratrům jejich pěstounská matka s úkoly, nebo byla jako Geraldova žena? Ta se zamykala v ložnici a předstírala, že děti, které měla v pěstounské péči, neexistují a že nás Gerald nemlátí.
Pohladila ručně psaná slova na jedné stránce. "Chybí mi. Umřel před dvěma roky v Afghánistánu." Sevřela starou učebnici, jako by to byl záchranný člun. "Nášlapná mina."
"To mě mrzí." Tuhle frázi jsem jí dneska řekl víckrát, než kolikrát jsem ji pronesl za poslední dva roky dohromady.
"S tím bráchou."
"Dík," řekla mdlým hlasem.
"Nezlepšuje se to," řekl jsem. "Ta bolest. Rány se zacelí a necítíš se pořád tak, jako by tě zrovna probodával nůž. Ale když to nejmíň čekáš, ta bolest se ozve a připomene ti, že už nikdy nebudeš ten samý člověk."
Proč jsem jí to říkal, to nevím. Možná proto, že byla jediný člověk, kterého jsem potkal po smrti svých rodičů, co to mohl pochopit. Zíral jsem na blikající světlo pověšené na stropě. Svítí. Nesvítí. Svítí. Nesvítí. Přál jsem si najít vypínač svojí bolesti.
Teplý, lechtavý dotek mě strhl zpátky na zem. Možná mě poslal rovnou do nebe. Tak jako tak mě vytáhl z pekla. Echo mě svými růžovými nehty pohladila po hřbetu ruky. "Koho jsi ztratil?"
"Rodiče." Ve tváři se jí neobjevil žádný trapný soucit, jen prosté pochopení. "Myslíš, že paní Collinsová dala dohromady ty nej nešťastnější dva lidi záměrně?" Usmál jsem se, aby mi upřímnost té otázky nerozežrala i zbytek srdce.
Stáhla ruku zpátky. "Ty jo. Myslela jsem si, že jsem jediná na téhle škole, kdo se neustále přetvařuje."
Toužil jsem se jí dál dotýkat, a proto jsem si přesedl tak, že se jí moje ruka opřela o rameno. Její rty se nepohnuly, ale moje siréna i tak zpívala. Ta píseň mi sežehla kůži a nos mě pálil z vůně cukru a skořice.
Zavibrovala jí zadní kapsa a to mě vrátilo zpátky do pekel... pardon, do školy. Potřeboval bych cigaretu od Beth,a to jsem je ani nekouřil.
Přelétla zprávu na svém iPhonu. Asi ten klikař Luke, její podělaný tupý přítel. Všechny stopy toho úsměvu, který jsem jí tolik chtěl vidět na tváři, zmizely. To samo o sobě byla zatracená tragédie.
"Dobrý?" zeptal jsem se.
"Jo. Moje macecha mě špehuje na každém kroku," odpověděla s předstíranou lehkostí.
S úlevou jsem se nadechl. Lepší macecha než ten opičák.
"Aspoň máš někoho, kdo se stará." Pochyboval jsem, jestli Shirley a Dale vůbec věděli, že mám telefon. "Mrzí mě, že jsem tě předtím rozbrečel. Slibuju, že se pro příště polepším."
"Znamená to, že teď tě fakt doučuju?"
"Jo, asi jo."
Echo si přetáhla rukávy přes prsty. "Nerozbrečel jsi mě. Ne že bys mi zrovna pomohl, ale nerozbrečel jsi mě."
Odhalila si ruce, když mě učila - když se mě dotýkala. Sakra.
Zapomněl jsem na ty jizvy. Bože, ona zapomněla na ty jizvy - až doteď. Chtěl jsem ten moment zpátky, a taky zase vidět její úsměv. "Tak kdo? Už je to doba, co jsem se naposled porval. Pokazím si pověst, když se budu chovat slušně moc dlouho."
Bránila se tomu, ale vyhrál jsem. Úsměv se na malý oslňující moment vrátil. "Vyhodili by tě, kdyby ses porval s paní Collinsovou. Takže dík, ale ne, děkuju."
Praštil jsem hlavou o skříňku za sebou. "Se mnou taky dneska vyjebala. Asi pravidlo třetího rande." Ušklíbl jsem se, když se na mě Echo podívala, jako bych měl potetované čelo.
"Jaké pravidlo třetího rande?"
Žila snad v jiném světě? "Po třetím rande lidi obvykle mají sex. Dneska jsem měl třetí sezení a Collinsová se mnou ukázkově vyjebala. A podle toho, jak vypadáš, bych řekl, že s tebou taky udělala pořádné číslo."
Její dokonalé obočí se zbrázdilo, jak si přebírala, co jsem právě řekl. Líbilo se mi, jak jí smích cukal koutky a malinko se červenala.
"Víš, co je debilní?" zeptala se.
"Collinsová?"
"Jo, ale to jsem nemyslela. Všechno, co potřebuju vědět, je v té zatracené složce, kterou si o mně vede. Je to jako klíč ke kouzelným dveřím od kouzelného království." Odkopla
svůj batoh přes chodbu. "Konečně bych měla trochu klid, kdybych se nějak dostala k té pitomé, pitomé složce."
Jak mluvila, v hlavě mi zavířilo tornádo. Collinsová byla ve styku s Jacobovými a Tylerovými pěstouny, a to znamenalo, že o nich má informace - jejich příjmení, telefonní čísla, adresu. Echo měla pravdu. Ty složky byly zlatý důl. Kdybych se dostal do té své, mohl bych dohlídnout na svoje bratry.
Mohl bych dokázat, že jsou ve špatných rukou, a získat opatrovnictví.
"Echo, ty jsi génius."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama