14.kapitola

19. března 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah


Opíral jsem se o svou skříňku a sledoval studenty směřující na oběd. Isaiah a Beth stáli naproti mně u bočního východu a čekali, až se chodba vyprázdní. Jestli se Echo před obědem zastaví ve skříňce, bude touhle pustinou muset projít, až půjde do jídelny. Potřeboval jsem zjistit, jestli si přesunula sezení. Aspoň jsem si to říkal. Náš plán by nemohl vyjít, kdyby to nezvládla.
Upřímně, byl jsem z ní na nervy. O matice se na mě odmítala vůbec podívat a jen co zazvonilo, vystřelila ze třídy.
Po tom včerejším přiznání odešla. Jednu chvíli se mi choulila v náruči a brala si ode mě útěchu a sílu. O pár vteřin později - byla pryč.

"Posloucháš mě vůbec, kámo?" zeptal se Isaiah. Kolem nás procházely dvě blondýny zavěšené do sebe. Jedna z nich se pohrdavě ušklíbla, když uviděla Isaiahovy potetované ruce.
Ten se zachechtal a očima posuzoval jejich hrudníky.
"Jo." Ne. Něco o autech a jeho podělané brigádě v místním autoservisu.
"Ne, neposloucháš," řekla Beth. "Vyhlížíš Echo Emersonovou."
Svraštila obočí. Trochu jsem zalitoval, že jsem se jí na Echo ptal. "Už si ji přefiknul?"
"Ne." Z pohledu, který jsem na ni vrhnul, by si fotbalisti nadělali do kalhot. Beth jen pokrčila rameny a protočila oči.
Oklepala zhasnutou cigaretu a úzkostlivě sledovala, kdy projdou učitelé do jídelny, aby mohla proklouznout bočním východem. "Co je ti vůbec po ní? Kdykoli ta holka projde kolem, čumíš na ni, jako bys byl Tom a onajerry. Buď ji ojeď,
nebo se na ni vykašli. Ty a slečna ex-populární nikdy nebudete materiál na školní reprezentační plesy."
Mohli jsme být. Kdyby všechno bylo jinak, kdyby moji rodiče neumřeli, kdyby se mnou systém tak nevyjebával, kdyby.
.. zarazil jsem proud kdyby. "Doučuje mě a vypomáhá mi s nějakýma věcma. Nech to - a ji - na pokoji."
"Neříkej, žes na to nepomyslel, kámo. Je úplně... jak to říkala Beth? Má luxusní postavu," řekl Isaiah.
Beth strčila Isaiahovi pod loket levou ruku a cvakla zapalovačem.
Isaiah vyskočil a oháněl se po plamenu, který mu
olizoval košili. "Ty ses zbláznila."
"To si piš."
Studenti i učitelé konečně zmizeli z chodby. Beth otevřela boční dveře, vystrčila z nich hlavu a zapálila si cigaretu.
Dlouze potáhla a vyfoukla kouř ze dveří. "Možná už jsi moc dlouho sám. Co se vlastně stalo s tou tvou Bellou?"
"Bellu už znova trpět fakt nebudeme. Pamatuješ, jak na něm visela?" zeptal se Isaiah.
Odklepla popel. "Jo, zapomněla jsem. Bella je mimo hru.
A co Roseanna? Ta vždycky vylétla ze dveří, kdykoli jsme přímo s Isaiahem přišli dolů."
"S Roseannou jsem spal já, ne Noah. Ten měl Rose."
Naše procházka minulostí zaváněla jako skládka odpadu.
"Netrpím samotou a nepotřebuju holku. Kašli na to, Beth."
"Mně nevadí, jestli to táhneš s Echo. Dělej si, co chceš.
Klidně půjdu na noc k mámě a nechám Isaiahovi horní pokoj, když budeš chtít soukromí na celou noc. Ale pravda je taková, Noahu, Echo je možná trochu mimo výsluní, co se řeže a tak, ale pořád je oblíbená. Nakonec tě nechá a vymete s tebou jako s hadrem." Znovu potáhla. "Lidi jako my si
nemůžou nechat mockrát zlomit srdce. A ta holka je lamač."
Svaly na krku se mi zauzlovaly. "Tak naposled, nedělám to s ní ani s nikým jiným. Ale ještě jednou řekneš, že se řeže, a spálím ti všechny cigarety, co si koupíš."
Beth se zasmála. "Panebože, Noahu. Spatně jsi mě pochopil. Neříkej pak, že jsem tě nevarovala."
"Jestli jste vy dva hotoví, tak já bych rád něco k obědu. Ráno nezbylo v lednici nic než kolečko salámu a hořčice," řekl Isaiah.
Beth oklepala cigaretu a zavřela dveře. "Hořčice. Salám jsem snědla k snídani."
Na oběd vůbec nepřišla. Celý její stůl vadných porcelánových panenek tam byl, ale Echo ne. Nejdřív jsem si s tím nedělal hlavu. Čekal jsem, že se ukáže na fyzice a pak na základech
podnikání. Nepřišla ani na jedno. Její nejlepší kámošky mě ale přestaly obvyklým způsobem přehlížet. Všechny propichovaly vzduch svými panenkovskými nosíky, jak na mě zíraly.
Jen jsem se usmíval a to je neskutečně rozčilovalo.
"Zdar, kámo," řekl Rico Vega a sedl si ke mně do zadní lavice v učebně španělštiny.
"Zdar," odpověděl jsem. "Jak to, že tě nechají chodit na španělštinu, když tak mluvíš skoro pořád?"
"Jak to, že nechají celou tuhle bandu chodit na angličtinu? Vy gringové musíte být úplně vymaštění, když vám na to nestačilo osmnáct roků."
Než jsem to stačil Ricovi vrátit, do místnosti vešla Echo.
Vypadala jako králíček zavřený v kleci ve zverimexu, ale aspoň mi tentokrát neuhnula pohledem. Než se do ní zavěsila její nafoukaná kámoška a nasměrovala ji do přední lavice.
"Co na tebe Lila tak zírá, hombre?" zeptal se Rico. "Teda ne že bych neocenil, kdyby si taková sexy señorita všimla, že existuju." Rico našpulil rty a poslal Lile vzdušný polibek. Zachechtal
jsem se, když si přehodila zlaté vlasy přes rameno
a upřeně se zadívala na tabuli.
Paní Batesová, chodící reklama na kondomy, se vkolíbala do třídy. Byla těhotná a čekala trojčata. "Hola. Dnes budeme pracovat na konverzaci ve španělštině."
V učebně zavládlo vzrušení. Konverzace ve španělštině znamenala vybrat si partnera a do konce hodiny nedělat vůbec nic. Rico a já jsme si plácli. Potřeboval jsem se vyspat.
"Ano, ano. Moc se neradujte. Už jsem vám určila dvojice. Očekávám, že všechny uslyším poctivě konverzovat."
Sedla si zpátky na židli, která zakvičela, jak na ni dopadl její zadek. "Lila McCormicková - váš partner je Rico Vega."
Lila zaúpěla: "Ne," zatímco Rico se dvakrát praštil pěstí do prsou a pak zvedl prst k nebesům. "Gracias a dios."
Lila přišla ke katedře. "Prosím, paní učitelko. Udělám cokoli. Nechte mě s Echo."
Paní Batesová sebou trhla a pohladila si břicho. "Slečno McCormicková, zdá se vám, že bych vám chtěla vyhovět? Jděte si sednout k Ricovi. Noah Hutchins - vy jste ve dvojici s Echo Emersonovou."
Lila si zajela prsty do vlasů a zničeně zasténala: "Ne."
Paní Batesová pokračovala ve svém seznamu připravených dvojic, zatímco Lila klečela vedle ní a žadonila, aby se nad ní slitovala.
Rico se zachechtal. "Jdu si sloupnout svou partnerku z podlahy."
Zvedl se a zavolal na Lilu: "Casate conmigo, diosa.
Echo posbírala svoje učebnice a vydala se na dlouhou cestu uličkou k mojí lavici. Vesmír měl zvláštní smysl pro humor.
Minulé pololetí jsme o sebe s Echo sotva zavadili pohledem.
Teď nás něco svedlo dohromady každou chvíli. Ne že by mi to vadilo. Sedla si na Ricovu židli a zírala na dřevotřískovou desku lavice.
"První výlet do zadních řad?" zeptal jsem se. Všichni už byli spárovaní a většinou namačkaní k sobě, aby nikdo neslyšel jejich mizernou španělštinu. Když neodpovídala, pokračoval
jsem: "Udělalas na mě dojem. Největší poctivka, a vynechala několik hodin."
"Ne, nevynechala. Paní Collinsová mě omluvila, abych se mohla připravovat na testy, které mám o víkendu." Zhluboka se nadechla, až se jí roztáhl výstřih. Na čele jí vyrazily ustarané vrásky. "Noahu, včera. Echo mi včera dovolila nahlédnout do jejího světa. To nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo jí dovolit nahlédnout do toho mého. I když jsem z toho měl nervy pořádně na pochodu. JA i primer padre adoptivo me pegaba." Můj první pěstoun mé bil.
Její vykulený pohled se potkal s mým. "Lo siento." To mě mrzí.
Klepal jsem propiskou do lavice a pokračoval Španělsky.
"Ted jsme si kvit. Víš něco na mě a já zas vím něco o tobě.
Teď už se mi nemusíš vyhýbat."
Kousla se do rtu a překládala si to ze španělštiny, než odpověděla.
" Tú hablas bien el españ o lMluvíš dobře španélsky.
Věnovala mi jemný, stydlivý úsměv, který mě přesvědčil, že je to mezi námi víc než dobré.
"Mi madre era una profesora de españolMoje matka byla učitelka španělštiny. Tohle jsem nikdy nikomu neřekl. Hlavu mi naplnily vzpomínky na mámu, jak se směje a mluví na mě Španělsky.
"Mi madre era una artista. Muy briliante." Moje matka byla umělkyně. Vynikající. Echo si začala pod lavicí pohupovat nohou.
Zůstali jsme zticha. Učebnou se ozývaly tlumené útržky angličtiny a lámané španělštiny. Za chvíli začala bubnovat propiskou do rytmu s houpáním nohy. Chápal jsem ten rytmus.
Ten pocit, že všechno uvnitř se vám svíjí tak, že pokud to nějak nedostanete ven, explodujete. Toužil jsem jí dát klid.
Položil jsem ruku na její. Moje srdce se uklidnilo, když jsem palcem mnul její hebkou kůži. Pustila propisku a chytla si do dlaně konec rukávu. Vypěstovaný obranný mechanismus.
Ne. Jestli má něco chytat, tak to budu já. Palcem jsem se pomalu zavrtával mezi její prsty a rukáv a postupně uvolnil její smrtící sevření. Vzal jsem její křehkou ruku do své. Dotýkat se Echo mi připomínalo domov.
Prsteníčkem zavadila o můj a mně zavířila v krvi elektřina.
Pohnula jím znova. Jen ten pohyb byl tentokrát pomalý, promyšlený a byl to ten nejsvůdnější dotyk na světě. Celou svou bytostí jsem toužil po dalším.
Beth měla a neměla pravdu. Echo nemohla nikomu ublížit, zvlášť když vypadala sama tak křehce. Ale moje potřeba být tím, kdo ji bude bránit, aby ji okolní svět nerozdrtil, jenom potvrzovala Bethinu teorii. Podléhal jsem jí a byl jsem v háji.
Ve třídě zapípalo hlášení z rozhlasu. Echo odtáhla ruku a ukončila tím možná nejerotičtější okamžik mého života.
Zavrtěl jsem se na židli a snažil se posbírat zbytky rozumu.
"Paní Batesová?" zavolala z rozhlasu paní Marcosová. "Potřebuju Noaha Hutchinse. Má se hlásit u paní Collinsové."
"Slyšel jste, pane Hutchinsi. Jděte."
Nepochyboval jsem o tom, že je na mě naše cvokařka naštvaná.
Nepočkal jsem včera dost dlouho na to, abych zjistil, proč si pro mě zavolala. Když Echo odešla, vyrazil jsem za ní.
Zčásti proto, abych se přesvědčil, že došla k autu celá, a zčásti proto, že mě vykolejilo, co jsem předtím vyslechl. Na pohovor s paní Collinsovou jsem potřeboval plnou kapacitu a po tom všem jsem nebyl ani na půlce.
Zvedl jsem se napůl s úlevou, napůl zklamaný. Navázal jsem s tou holkou kontakt, ale ne podle svých představ. Echo mi položila ruku zachumlanou v rukávu na zápěstí. Krk a tváře
jí červeně žhnuly. "Posunula jsem si to sezení. Budu k ní chodit v úterý odpoledne ve tři čtvrtě na čtyři a ne ve dvě."
Ve snaze si připomenout ten prchavý okamžik jsem jí palcem přejel po zahalené ruce. "Věděl jsem, že mě v tom nenecháš."
Když jsem vešel do haly, paní Collinsová vycházela ze své kanceláře s kabátem v jedné ruce a kabelkou v druhé. "Skvělé načasování. Ráda vidím, že už máš bundu - budeš ji potřebovat."
"Cože?"
Zamkla kancelář. "Jdeme do terénu. Pojd."
Prohnala se kolem mě. V hlavě jsem měl prázdno, jak jsem ji sledoval odcházet po chodbě. Poprvé v životě mi chyběly mozkové buňky, které jsem si vykouřil z hlavy.
"Pojd, Noahu."
Dohnal jsem ji a šel s ní směrem k učitelskému parkovišti.
"Kam jdeme?"
"Včera ráno ses neukázal na naší schůzce, ani jsi nepřišel, když jsem se po tobě sháněla." Zvedla dálkové ovládání a zmáčkla tlačítko. Zablikal černý Mercedes. To sedělo.
"Nezodpovědnost. Nastup si."
Otevřel jsem dveře a uvítala mě vůně kůže. Svíjely se mi vnitřnosti. Tohle už tu bylo. "Mám čtyři měsíce do maturity, nemůžou mě zase přemístit." Chyba, kterou jsem udělal, když jsem přilnul k Isaiahovi a Beth, se ozvala burácivým řevem.
Vztek a bolest mi probodávaly hrdlo. A Echo...
Paní Collinsová za sebou zabouchla dveře a otočila se ke mně. "Pokud u tvých současných pěstounů nenastala nebezpečná
situace, nikam se stěhovat nebudeš. Nastup si, nebo zmeškáš zábavu."
Zábavu? Svezl jsem se na sedadlo. Motor se s vrčením probudil k životu. Sešlápla plyn až k podlaze a auto se vrhlo dopředu.
Prudce strhla volant doprava a pneumatiky zaječely, když najížděla na hlavní silnici. Sevřel jsem držadlo dveří.
"Kdo vám kurva vydal řidičák?"
"Dávej si pozor na jazyk, Noahu! A byl to stát Kentucky. Proč jsi nepřišel na schůzku?"
Miloval jsem rychlou jízdu. S Isaiahem jsme závodili celé loňské léto. Co jsem ale mít nemusel, byla potrhlá ženská ve středním věku, která neuměla zacházet s volantem. "Nechcete
zastavit a pustit mě k tomu?"
Paní Collinsová se zasmála a smykem se vyhnula traktoru vjíždějícímu na silnici. "Ty jsi mi ale kvítko. Soustřeď se, Noahu. Ta schůzka."
Jo - jasně. Echo si prošla peklem, aby si posunula termín. Mohl jsem aspoň pohnout s tím svým, než se stanu součástí hořící koule, až sejmeme tu cisternu. "Většinu večerů jsem v práci a zavírám. Těžko se mi pak ráno vstává. Říkal jsem si, jestli bychom ty schůzky nemohli přesunout až po škole."
Přejela přes tři pruhy a odbočila na výjezd. "Máš štěstí. V úterý zrovna mám volno od půl třetí. Ale očekávám, že budeš Chodit včas na první hodinu. Na výuku se tahle výmluva nevztahuje."
"Oranžová. Oranžová!" A projela na červenou. "Ježíšikriste, vy neumíte řídit."
"Bojím se, že přijedeme pozdě." Sjela na natřískané parkoviště a zaparkovala na prvním volném místě. "Musíme sebou pohnout."
Vyskočila z auta a běžela ke kulturnímu centru. Neuměl jsem si představit nic, co by mi paní Collinsová mohla nabídnout, abych kvůli tomu běžel, a tak jsem ji líně následoval.
Vešel jsem do budovy pár vteřin po ní a zahlédl ji, jak vchází do velkého sálu.
Chytil jsem dveře, než se stačily zavřít, a zamrkal, když se kolem mě ozval aplaus. Před řadami židlí stálo dřevěné pódium.
Místnost praskala ve švech. Paní Collinsová na mě mávla ze strany sálu. Opřeli jsme se o zed. Zašeptala mi: "Přišli jsme právě včas."
Podsaditý chlap v košili a kravatě se opřel rukama o pódium.
"Mám tu čest vám představit vítěze Mladých autorů v kategorii druhých tříd, Jacoba Hutchinse."
Srdce mi bušilo do žeber, jak jsem divoce hledal v davu svého bratra. A tady byl, cupital střední uličkou ze zadních řad na pódium. Udělal jsem krok za ním, ale paní Collinsová mě chytla za ruku a zavrtěla hlavou. "Tahle chvíle patří jemu."
Spustil jsem z něj oči, abych se podíval tam, kde seděl.
Po stranách jeho prázdné židle seděli Carrie a Joe. Tyler seděl Carrie na klíně, hlavou se jí opíral o rameno a rozhlížel se kolem. Všechno se ve mně svíjelo bolestí a úlevou. Byl jsem v jedné místnosti se svými bratry.
Moje oči se setkaly s Tylerovýma a na tváři se mu objevil úsměv. Nasál jsem vzduch, abych se ubránil těm milionům emocí, které se mě pokoušely sežrat. Tyler mě poznal. "Děkuju,"
vydechl jsem, aniž bych věděl, komu vlastně děkuju a za co - paní Collinsové za to, že mě sem vzala, nebo Tylerovi za to, že mě poznal, nebo Bohu za obojí.
Paní Collinsová sledovala moje reakce, ale bylo mi to jedno.
Zamával jsem na Tylera, a aby toho zázraku nebylo málo, zamával mi zpátky.
Joe zachytil jeho pohyb, ohlédl se a uviděl mě. Zbledl ve tváři, káravě na Tylera zavrtěl hlavou a přitom ukazoval na pódium. Tyler se otočil.
"Poznal tě," řekla paní Collinsová.
"Kdyby bylo po vůli toho čuráka, zapomněl by na mě."
Chtěl jsem Tylera vyrvat z jejich ďábelských pracek.
Paní Collinsová vzdychla. "Pozor na jazyk, Noahu."
Jacob se usmíval od ucha k uchu, když mu chlap na pódiu potřásal rukou. Pak mu předal pohár. "Řekni publiku něco o své knížce."
Můj bráška sebevědomě nakráčel k mikrofonu nastavenému na jeho výšku a celý zářil. "Napsal jsem o člověku, kterého mám ze všech nejradši, o svém starším bráchovi Noahovi. Nežije s námi, a tak jsem napsal, co si představuju, že dělá, když nejsme spolu."
"A to je co?" napovídal zavalitý pán.
"Je superhrdina a zachraňuje lidi v nebezpečí, protože zachránil mě a bráchu z hořícího domu. Před několika lety. Noah je lepší než Batman." Dav se rozchechtal.
"Taky tě miluju, bráško." Nemohl jsem si pomoct. Vidět ho, jak tady stojí a pořád mě obdivuje tak, jako když mu bylo pět... to na mě bylo moc.
Jacobův úsměv zachvátila vlna vzrušení. "Noahu!" Ukázal přímo na mě. "To je Noah. To je můj brácha, Noah!" Jacob si nevšímal svých pěstounů a rozběhl se z pódia uličkou ke mně.
Joe sklonil hlavu a Carrie si mnula oči. Jacob mi vletěl do náruče a publikum spustilo další aplaus.
"Chybíš mi, Noahu." Jacobovi selhal hlas a mně se do očí tlačily slzy. Nemohl jsem brečet. Ne před Jacobem a ne před paní Collinsovou. Musel jsem zůstat chlapem a být silný.
"Ty mně taky, bráško. Jsem na tebe moc hrdý."
Pořád jsem objímal Jacoba a očima přitom hledal Tylera.
Byl nalepený na Carrie a ten pohled mi zkazil radost. Jacob byl můj, a čím rychleji se mi podaří dostat Tylera pryč a připomenout mu jeho opravdovou rodinu, tím lip.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama