18.kapitola

29. března 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah

Echo se schovala do vlasů, jakmile se naše prsty propletly. Nedotkl jsem se trávy už přes týden, ale stejně jsem se vznášel
nad zemí, krev se mi vařila a připadal jsem si sjetej - ne, ne sjetej... nepřemožitelnej.
"Můžu se tě na něco zeptat? A nechci se tě tím nějak dotknout," řekl jsem.
Ruka jí ochabla, ale držel jsem ji pevně, aby mi nemohla utéct.
,Asi jo."
"Má tvoje jméno nějaký význam?"

Došli jsme do pasáže. Několik školních dětí se tam mačkalo kolem hry s napodobeninou samopalu. Ozývaly se hlasité
zvuky letících kulek mezi řevem a sténáním. Vysokoškolák listoval komiksovou knížkou za skleněnou přepážkou plnou
laciných tretek z herních automatů. Sevřel jsem její ruku ještě pevněji a dovedl ji kolem nich až dozadu
ke kulečníkovým stolům.
Neochotně jsem ruku pustil, když jsem do automatu na rozměňování strkal dva dolary.
"Moje máma byla posedlá řeckou mytologií. Pojmenovala mě podle horské nymfy Echo."
Airesovo jméno najednou taky dávalo smysl. Šoupl jsem do kulečníku dva čtvrťáky a koule se vykutálely ven. Echo je
okamžitě hodila na stůl.
"Osmičku nebo devítku?"
"Osmičku."
S devíti to bylo složitější. Měl jsem v plánu hrát tak na šedesát procent, aby si to užila.
"A ten mýtus o Echo?"
Srovnala koule a odložila trojúhelník. "Je jich vlastně několik. Začni."
Takových holek jsem potkal několik - bály se začínat, protože nedokázaly odstřelit z trojúhelníku víc než pár koulí.
Bude lepší, když začne a potopí aspoň jednu. "Dáma má přednost."
Nemohl jsem se dočkat, až tahle hra skončí a já ji budu moct naučit rozehrávat pořádně. Představa jejího těla
nalepeného na moje a sehnutého přes stůl způsobovala, že mi džíny začínaly být těsné.
"Tvoje chyba," zazpívala a já se pousmál nad tím sebevědomím.
Echo zatočila tágem jako bojovník chystající se do bitvy, aniž by spustila oči z bílé koule. Nahnula se přes stůl.
Soustředil jsem se na její pevný zadek. Moje siréna mě trávila zaživa každým svým pohybem. Když mířila,
už nepřipomínala tu křehkou holku ze školy, ale spíš ostřelovače.
Rychlé a bouřlivé cvakání koulí mě překvapilo nepřipraveného.
Koule se potápěly do kapes tak rychle za sebou, že jsem je nestačil sledovat. Echo obešla stůl, znovu zatočila tágem
a studovala zbývající koule, jako když ohvězdičkovaný generál studuje mapu.
Do hajzlu - ta holka fakt uměla hrát.
"Půlky," ohlásila.
Nahnula se nad stůl a zaměřovala svůj druhý strk. Její parádní prsa jsem měl přímo před očima,
ale chtěl jsem víc než se jen dívat, chtěl jsem...
"Měl by sis zastrčit jazyk zpátky do pusy. Udělá se ti opar, když ho necháš vyschnout." A potopila dvě půlky jedním
šťouchem.
"Nemůžu si pomoct, jsi tak sexy."
Líbilo se mi, jak na mě vyjela.
"Ten mýtus?"
Po dalších dvou potopených koulích konečně minula. Teď jsem byl na řadě já. Šedesát procent kapacity na ni stačit nebude.
Proklatě, možná nebude stačit ani plných sto.
Zatímco jsem se soustředil na stůl, Echo si sedla na stoličku.
"Zeus si užíval románky s nymfami na zemi a Héra, jeho manželka, mu to tak úplně neschvalovala. A tak poslal Echo,
krásnou lesní nymfu, aby odvedla Héřinu pozornost a zabavila ji, zatímco on se zabavil jinde.
Héra mu na to ale nakonec přišla a potrestala Echo tím, že jí vzala hlas a proklela ji, takže mohla jenom opakovat to,
co řekl někdo jiný.
Potom se Echo zamilovala do nějakého vola, který ji nemiloval.
Echo se toulala lesem se zlomeným srdcem a plakala tak dlouho, až z ní nezbylo nic než ten hlas, který pořád
straší na zemi."
Někoho pojmenovali podle biblických postav, někoho podle toho, kam se zabodla šipka v kalendáři. Echo dostala jméno
podle nějakýho pošahanýho řeckýho mýtu. Potopil jsem dvě koule do správných kapes.
"Nelíbila se jí jména z normálních pohádek?"
Echo se zasmála. "Tohle byly moje pohádky. V dětství jsem znala příběh každého souhvězdí. Který řecký bůh nenáviděl
kterého. Láska, chtíč, zloba, pomsta. Dlouho jsem usínala s rozsvícenou lampou."
Zkazil jsem šťouch a polkl kletbu, kterou jsem měl na jazyku.
Echo přiskočila ke stolu s uličnickým úsměvem na rtech.
Po ničem jsem tak netoužil jako políbit ten úšklebek.
Místo toho jsem ji jenom zatahal za pramen hedvábných zrzavých vlasů. Její smích mě lechtal na kůži.
"Jsem na řadě s otázkou," řekla.
"Hraj."
"Proč chceš vidět svou složku?" Zamířila na osmičku a potopila ji.
Nikdo kromě Keeshy a paní Collinsové se mě na něco tak osobního nezeptal celé roky. Strčil jsem do kulečníku další
dva čtvrťáky.
"Řekneš mi, proč chceš vidět tu svoji?"
Echo znova rozestavila koule.
"Většinu toho už víš. Teď rozehráváš ty."
Měl jsem pocit, že ztrácím rovnováhu, a tak jsem se opřel o tágo. "Mám dva mladší bratry. Jacobovi je osm a Tylerovi
čtyři. Umístili nás do různých rodin, když umřeli naši rodiče. Jejich pěstounská rodina je na hovno. Chci to dokázat
a snad potom dostat opatrovnictví, až odmaturuj u. V té složce se píše, kde bydlí.
Když ty syčáky přistihnu, jak ubližují mým bráchům, můžu je odtamtud dostat a mít zpátky svoji rodinu."
Rozstřelil jsem koule větší silou, než jsem chtěl. Nemohl jsem z hlavy dostat obrázek Tylerových podlitin v obličeji.
Z mých bratrů se nesmí stát oběti jako Beth nebo hovada jako já. Bílá koule se několikrát odrazila poté, co vrazila do
ostatních. "Celé. Jsi na řadě s odpovídáním."
"Moje máma mi ublížila a já si to nepamatuju."
Znělo to nezaujatě, ale bylo mi jasné, že se chce do své složky dostat stejně zoufale jako já. Řekl jsem jí svůj příběh
a chtěl jsem slyšet ten její.
"Řekni mi, co víš."
Echo zatočila tágem. "Na to tě málo znám."
Jak jsem ksakru měl dokázat, aby mi věřila? V některých věcech mi důvěřovala, ale ne tak, jak bych chtěl.
Moje pověst ohledně holek mě ve škole předcházela jako houf roztleskávaček před pochodující kapelou.
A kdyby mi věřila? Co bych s tím sakra asi dělal?
Opřel jsem se bokem o kulečníkový stůl.
"Co když budeme mít jenom jednu příležitost se do těch složek podívat?
Neříkám ti tady ty svoje osobní sračky proto, že bych stál o skupinovou terapii, ale proto, že když se tam dostaneš ty,
potřebuju, abys našla informace o pěstounské rodině mých bratrů. Jejich příjmení, adresu a telefonní číslo.
Když se tam dostanu já, co mám hledat?"
Ať zešedivím, jestli se neproměnila v upíra. V její nádherné tváři nezůstala ani kapka krve.
"Přísahej, že to nikomu neřekneš."
Co mohlo být horší, než když si všichni mysleli, že se řeže? "Ať už to je cokoli..
"Přísahej," zasyčela.
Její nahnutá hlava a to, jak jí v očích zableskl tmavozelený oheň a jak je přimhouřila jako šelma
na lovu mě přesvědčilo, že vtipkovat by nebyl zrovna nejlepší tah.
"Přísahám."
Echo si opřela tágo o zeď a přišla zpátky ke stolu. Vypadalo to, že s hraním je pro tenhle večer konec.
Zvedla ze stolu bílou kouli. "Moje máma je bipolární. Víš co, maniodepresivní. Jsou dva druhy bipolarity a máma je ten první typ.
A není to jednička, jako když se číslují hurikány nebo zemětřesení podle stupně.
Celé roky měla špatnou diagnózu, a pak když mi bylo šest... "
Echo hodila bílou kouli na stůl a rozrazila několik koulí.
"Zhroutila se a začala se léčit. Když brala prášky, byla skvělá."
Objala si rukama hrudník a zírala dolů na stůl. Nohou podupávala do země. "Vím jenom to málo, co mi řekl táta
a kamarádky. Přestala brát prášky, dostala se do manické fáze, já za ní přišla do bytu a ona se mě pokusila zabít."
Bál jsem se v tu chvíli pohnout, dýchat, existovat. V televizi člověk vidí samé šťastné a bezstarostné teenagery.
Echo ani já takový život nikdy nepoznáme. Moji rodiče umřeli.
Ničil mě systém sociální péče, který mě měl ochraňovat.
Echo... Echo zradila osoba, která měla položit i život, aby ji ochránila.
Zvedla si k čelu ruku, která připomínala pařát. "Víš, jaké to je, něco si nepamatovat? Máma mě milovala. Nikdy by mi
neublížila. Víš, jaké to je, mít každou noc panické ataky? Jeden večer jsem šla spát a všechno bylo dokonalé,
a pak jsem se po dvou dnech probudila v nemocnici a celý můj svět byl v troskách. Potřebuju vědět.
Když budu vědět, možná se mi povede dát se zase dohromady... "
Echo mi připomínala sochu světice, kterou si máma jednou postavila do zahrady. S rozpřaženýma rukama, hledající
odpověď u Boha, který nás oba nenáviděl. "Možná to pak bude zase normální."
"Řekni mi něco o Airesovi."
Chytal jsem se každého stébla.
Jako zázrakem ji to vytrhlo z bědování. Zamrkala a vrátila se duchem do zvonění a pípání herní pasáže. ,Aires miloval
auta. Zachránil tu Corvette z roku 65 a celé roky na ní pracoval.
Proto tě taky doučuju. Potřebuju peníze, abych mohla nechat dodělat tu opravu."
Takže to nebyla žádná nána, která se honí za bonusovými body nebo dobrovolnickými hodinami. Chtěla prokázat čest
svému bratrovi - své rodině. Echo a já jsme toho měli společného víc, než jsem si myslel.
"Co tomu je?"
Zvedla svoje tágo a vrátila ho do přihrádky.
"Netuším. Co já vím, může tomu chybět benzín za dvacet dolarů a nová svíčka. Nebo taky něco většího a dražšího.
Dneska se mi na to byl podívat automechanik, ale zdá se mi, že mě na tom bude chtít natáhnout."
"Znám týpka, co to s auty fakt umí. Dostat se k tak staré Corvette by pro něj byl splněný sen. Nevadilo by ti, kdyby
se na to mrknul?"
Úsměv sirény se jí vrátil do tváře a oči jí zazářily na celou místnost. "Jo. Jasně. Jo."
Část toho nadšení asi vyprchá, až uvidí Isaiaha.
"Isaiah je trochu hrubšího zrna, ale fajn kluk. Nechci, aby ses vyděsila, když se objeví něco jako já."
Její smích zněl jako hudba. "Cože, tak ty se ve volném čase nebavíš s misionáři? Když my ostatní jdeme domů a převlékneme se do tepláků a triček, vracíš úder v triku s límečkem a tesilkách."
Nikdo kromě Isaiaha a Beth mě neprovokoval. Lidi přede mnou utíkali. Ale tahle malá nymfa si tu hru očividně užívala.
"Jen tak dál, Echo. Miluju předehry."
Rozesmála se tak nahlas, že si dala ruku přes pusu, ale stejně jí utíkal chichot.
"Ty jsi tak namyšlenej. Myslíš si, že když z tebe holky omdlévají a dostaneš se jim do kalhotek na první
pokus, tak se mnou to bude stejné. Zamysli se lip. A navíc, ted to na tebe vím. Kdykoli se budeš tvářit hrozně temně
a nebezpečně, představím si tě v růžovém pruhovaném triku se zvednutým límečkem a kalhotách s puky."
To určitě. Přikradl jsem se k ní s pocitem tygra na lovu.
Ustoupila ke zdi, ale pokračoval jsem. Přitiskl jsem se k ní a vnímal každou smyslnou křivku.
Chtěl jsem se dotýkat každého centimetru jejího těla. Omamovala mě její sladká vůně.
V očích jí zůstal smích, ale úsměv ve tváři jí povadl, jak se kousla do spodního rtu. K čertu, měla vůbec ponětí, co dělá?
Na holku, která byla pevně rozhodnutá si mě udržet od těla, totiž dělala všechno proto, aby mé nažhavila.
"Cože jsi říkala?" Sklonil jsem hlavu a vdechl teplou skořicovou vůni z její šíje. Nosem jsem jí přitom přejížděl po
svůdné kůži na krku.
Hrudník se jí zvedal a klesal v rychlejším tempu. Ruka mi tála na křivce jejího břicha, pár centimetrů nad boky.
Váhal jsem, jestli ji posunout nahoru nebo dolů, protože na obě ty partie jsem si toužil sáhnout.
"Noahu," vydechla a nevědomky tak naplnila jednu z mých fantazií o ní. Jestli se mi zadaří, možná vyplní i pár dalších.
Letmo jsem jí rty zavadil o tvář, jak jsem je posouval k jejím.
Zašimrala mě nehty na prsou a já z toho málem zešílel. Líbat ji se stalo mým jediným smyslem života.
Rukama mi zatlačila na hrudník a svými rty pohnula proti mým.
"Nemůžu."
Odstrčila mě od sebe. "Já... já... nemůžu."
Všechny stopy legrace byly pryč. Oči měla doširoka otevřené.
"Jsem na rande s Lukem a tohle -" máchla rukou mezi nás nejde.
Ty jsi Noah Hutchins a já nejsem holka, která by to dělala s... s...
Zavřel jsem oči, abych dostal svoje tělo zpátky pod kontrolu, a dokončil jsem větu za ni: "Se mnou."
"Jo... ne... já nevím. Já chci něco normálního, Noahu. Můžeš mi to dát?" Zvláštní, mluvila o něčem normálním
a tahala si přitom za rukavice.
"Kdy už pochopíš, že to pro lidi, jako jsme my, neexistuje?"
Nevím, koho jsem tím chtěl ranit víc, jestli ji, nebo sebe. Mohla to předstírat, ale už nikdy nemohla opravdu být tou
holkou bez jizev. Sakra, možná jsem to řekl, abych sám sobě připomněl, že někdo jako já prostě nemůže mít Echo.
Nasupila se a chrlila stejnou zlobu jako ten první den v kanceláři paní Collinsové.
"A co mám dělat, Noahu? Vzdát to jako ty? Hulit a chodit za školu? Na všechno říkat jenom ,nasrať?"
"Do prdele, pořád lepší než se vydávat za někoho, kým nejsem. Co je tak důležitého na tom chodit s někým, kdo se
na tebe vykašle kvůli debilnímu filmu?"
Echo si oběma rukama promnula tváře a její vztek vyprchal.
"Vezmeš mě na Valentýnský bál? Budu někdy něco víc než další holka na zadním sedadle tvého auta? Nebo budu jenom
vtípek pro tebe a tvoje kamarády?"
Nevím. Ta pravda mi uvízla v hrdle. Chtěl jsem jí říct, že by byla víc, ale nemohl jsem. Nepouštěl jsem se do vztahů
a teď mě tohle nádherné stvoření žádalo, abych to udělal.
Prohrábla si rukou vlasy.
"To nic není. Neužeň si kvůli tomu mrtvici. Jsem tvoje doučovatelka a ty... ty to potřebuješ.
Budeme spolupracovat, abychom se dostali ke svým složkám, a ty budeš žít svůj život a já svůj. Musím jít. Díky za jídlo
a za ten kulečník."
Echo se protáhla kolem mě a to mě probudilo k životu.
"Počkej."
Ohlédla se přes rameno. Ramena měla svěšená a pod očima tmavé kruhy. Jak to, že jsem si toho vyčerpání nevšiml
dřív? Mluvila o nočních můrách. Kdy se naposled vyspala?
To nebyla moje starost - a moje mlčení to potvrzovalo.
Když jsem nic neříkal, to nejlepší, co mě za tři roky potkalo, zmizelo.
Do hajzlu, jsem idiot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Eleanore Samanthe Lune┼ ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | Web | 29. března 2018 v 22:47 | Reagovat

moc pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama