6.kapitola

1. března 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah


Osmadvacet dní úzkosti už uběhlo od mé poslední návštěvy v téhle pochmurně vyzdobené místnosti domu sociální péče. Klauni a sloni namalovaní na stěnách měli působit vesele, ale čím déle jsem se na ně díval, tím hrozivější mi připadali.

Pekelně nervózní, se dvěma zabalenými dárky v rukou, jsem seděl na studené skládací sedačce. Nepotřeboval jsem žádnou takovou připomínku, abych věděl, jak se to s naší rodinou podělalo. Moji malí bráchové mě dřív napodobovali na každém kroku, uctívali i zem, po které jsem chodil. Ted jsem si nebyl jistý, jestli si Tyler vůbec pamatuje naše příjmení.
Cekal jsem jako spoutaný čertík v krabičce připravený vyskočit. Sociální pracovnice musí přivést bráchy dřív, než mi vybuchnou nervy. Z nějakého důvodu jsem myslel na Echo a její pohupující se nohu. Musí být napružená ještě dvakrát tolik co já.
V hlavě mi zvonil hlas mé matky. "Musíš vždycky vypadat reprezentativně. Je důležité jít do všeho s chutí."
Oholil jsem se, s tím jsem se běžně neobtěžoval každý den.
Mámě s tátou by se nelíbil můj sestřih a jakýkoli náznak strniště. Myslel jsem na mámu a nenechával si vlasy růst na stranách přes uši, ale z pudu sebezáchovy jsem je nechával vepředu
delší, aby mi nebylo vidět do očí.
Dveře se otevřely a já automaticky vstal, s dárky pořád ještě v rukou. Jacob prolétl dveřmi a celým svým tělem vrazil do mého. Jeho hlava už mi sahala k břichu. Odložil jsem dárky na stůl, sklonil se k němu a objal ho. Srdce mi vynechávalo.
Bože, ten vyrostl.
Moje sociální pracovnice, mohutná padesátiletá černoška, se zastavila ve dveřích. "Nezapomeň, žádné osobní otázky ohledně jejich pěstounů. Budu číhat na druhé straně tohohle zrcadla."
Podíval jsem se na Keeshu. Ona se podívala zpátky na mě, než odešla. Aspoň že ta nenávist byla oboustranná. Poté, co jsem dal pěstí svému prvnímu pěstounovi, mě systém zařadil
mezi emocionálně nestabilní jedince a přišel jsem o právo vídat své sourozence. Protože jsem už v dalších pěstounských rodinách nevybuchl a vykazoval jsem "zlepšení", nedávno jsem získal možnost návštěv pod dozorem jednou do měsíce.
Jacob mi zamumlal do ramene: "Stýskalo se mi po tobě, Noahu."
Odtáhl jsem se a prohlížel si svého osmiletého bratra. Měl tátovy blond vlasy, modré oči i jeho nos. "Mně taky. Kde je Tyler?"
Zadíval se do země. "Přijde. Maminka... chci říct," zajíkl se. "Carrie s ním mluví na chodbě. Je trochu nervózní." Znovu se na mě podíval, oči plné starostí. Zahrál jsem úsměv a pocuchal mu vlasy. "Žádný strach, bráško. Přijde, až bude připravený. Chceš si rozbalit dárek?"
Rozzářil se úsměvem, který mi připomínal mámu, a přikývl. Podal jsem mu dárek a sledoval, jak otvírá krabičku s dvaceti novými balíčky karet s Pokémony. Sedl si na podlahu a ztratil o mě všechen zájem, jak otvíral jednotlivé balíčky a občas říkal náhodné věci o kartě, která ho zrovna zaujala.
Podíval jsem se na hodiny a na dveře. Měl jsem na bráchy tak málo času a nějaká kráva mělaTylera u sebe. Řekl jsem Jacobovi, že je to v pořádku, ale nebylo. Tylerovi byly jen dva, když naši rodiče zemřeli. Potřeboval jsem každou minutu,
kterou jsem mohl dostat, abych mu pomohl si je zapamatovat.
Do háje, co jsem komu nalhával? Potřeboval jsem každou minutu, aby si zapamatoval mě.
"Jak se máte u Carrie a Joea?" Snažil jsem se znít lhostejně, ale byl jsem z téhle otázky nervózní. Měl jsem vlastní zkušenost s debilními pěstouny a zabil bych kohokoli, kdo by si zkusil chovat se k mým bratrům tak, jako se oni chovali ke mně.
Jacob si třídil karty na různé hromádky. "Fajn. O Vánocích nám řekli, že jim můžeme říkat maminko a tatínku, když budeme chtít."
Kurvadrát. Zaťal jsem pěst a kousl se do rtu, až jsem polykal krev.
Jacob poprvé vzhlédl od karet. "Kam jdeš, Noahu?"
"Pro Tylera." Už mi zbývalo jen pětačtyřicet minut. Jestli chtěli hrát nefér, mohl jsem to dělat taky.
Jen co jsem vkročil do chodby, Keesha vyšla z pozorovatelny za zrcadlem a zavřela za sebou dveře. "Vrať se zpátky a buď tam s bráchou. Už takhle si stěžuješ, že je nevídáš dost často."
Namířil jsem na ni prstem. "Vysloužil jsem si nejmíň dvě hodiny měsíčně. Nejmíň - ne maximálně. Jestli Tylera do t1é místnosti nepřivedou do třiceti sekund, zavolám právníka a řeknu mu, že mi vědomě zabraňujete v kontaktu s mými sourozenci."
Keesha na mě chvilku zírala a pak se rozesmála. "Jsi pěkný chytrák, Noahu. Naučit se, jak funguje systém a využívat ho ve svůj prospěch. Vrat se tam. Už jde." Otočil jsem se, ale Keesha na mě zavolala: "A Noahu, jestli na mě ještě jednou namíříš prst, tak ti ho urazím a vrátím zpátky na podnose."
Když jsem vešel zpátky dovnitř, Jacob se na mě znovu usmál jako máma. Soustředil jsem se na to, abych ze sebe dostal ten vztek. S Jacobem to šlo snadno. Jacob si všechno pamatoval.
Tyler - Tyler byl docela jiné stvoření.
Carrie, dokonalá žena s dokonalými tmavými vlasy, vešla do místnosti a Tyler byl omotaný kolem ní jako malá opička kolem matky. Napřáhl jsem ruce. "Dejte mi ho."
Skláněl jsem se nad ní. Jednoduchá věc, když mi sahala sotva po ramena. Místo toho, aby mi ho dala, objala ho i druhou rukou. "Bojí se."
Oprava. To ona se bála. "Jsem jeho bratr a vy nejste ani příbuzná. Bude v pohodě."
Když se pořád neměla k tomu ho pustit, pokračoval jsem:
"Mám na tuhle návštěvu právo."
Olízla si rty. "Tylere, miláčku, teď budeš s Noahem a budete si hrát s Jacobem. Vypadá to, že ti Noah přinesl dárek."
Po těch slovech Tyler vzhlédl a podíval se na mě. Jeho pohled mě skoro srazil na kolena. Ne proto, že vypadal jako máma a já, ale proto, že po celé pravé straně obličeje měl podlitiny. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, když jsem uviděl kus vyholených hnědých vlasů a nejmíň pět stehů na lebce.
Trhl jsem hlavou směrem k průhlednému zrcadlu, abych dal Keeshe jasně najevo, že jestli okamžitě nezvedne svou úřednickou prděl a nedovalí ji sem, tuhle ženskou zabiju.
Nadechl jsem se, abych se uklidnil. Tylerovi byly jen čtyři a můj vztek by ho vyděsil. Natáhl jsem se k němu a vzal ho do náruče. Carrie zůstala stát s prázdnýma rukama, jako bych jí ukradl štěně. "Byla to nehoda," špitla.
"Ahoj bráško. Chceš si rozbalit dárek?" zeptal jsem se Tylera. Tyler přikývl. Posadil jsem ho vedle Jacoba a dárek mu podal. Dovnitř vešla Keesha, zatímco Carrie odpelášila pryč.
Keesha zvedla ruce. "Byla to nehoda. Měla jsem ti to říct, než ho přinesli, ale zapomněla jsem na to."
Přimhouřil jsem oči, jak jsem ji probodával pohledem.
"O tom si promluvíme později." Vrátil jsem se k bráchům a doufal, že mi Tyler řekne aspoň slůvko, než návštěva skončí.
Zase jsem seděl na skládací stoličce, ale tentokrát jsem nebyl nervózní. Byl jsem pěkně nasraný.
Keesha si sedla proti mně. "Carrie a Joe koupili Tylerovi k Vánocům kolo a před pár dny ho nechali jezdit bez helmy. Když spadnul, okamžitě ho odvezli do nemocnice a uvědomili mě. Je jim strašně."
"To by teda mělo," vyštěkl jsem. "Jak víte, že ho nezmlátili?"
Keesha zvedla modrou stuhu z Tylerova balíčku. "Jsou to hodní lidi. Nevěřím, že by tvým bratrům záměrně ublížili."
Jasně. Úplní svatoušci. "Když jsou tak skvělí, tak by mi měli přestat házet klacky pod nohy a nechat mě vídat moje bratry."
"Vzali si kluky po tom incidentu s tvou první pěstounskou rodinou, Noahu. Slyšeli, že jsi emocionálně nevyrovnaný.
Už to dokazuje, jak jim na těch dětech záleží. Carrie a Joe nechtějí, aby se klukům něco stalo."
Sevřel jsem pěst a držel ruku pod stolem, abych ovládl nutkání třískat s ní do zdi. Keeshe by přišel vhod jakýkoli další důkaz mé nevyrovnanosti. "Nikdy bych jim neublížil."
"Já vím," řekla Keesha trochu rezignovaným tónem. "Proč myslíš, že jsem navrhla, aby tě převzala paní Collinsová?"
To mě mohlo napadnout. "Takže za to můžete vy."
Naklonila se ke mně a opřela si ruce o stůl. "Jsi skvělý kluk, Noahu. Máš v sobě spoustu potenciálu, kdybys jen trochu změnil přístup."
Zavrtěl jsem hlavou. "Myslel jsem, že už jsem se osvědčil dost. Bože, vždyť jste mě umístili do jedné rodiny s dalším teenagerem."
"Říkala jsem ti, že to půjde pomalu. Tak chod na tyhle návštěvy, chovej se slušně a spolupracuj s paní Collinsovou. Až budeš maturovat, určitě se budeme moct pohnout k návštěvám bez dozoru."
Návštěvy bez dozoru? Škublo mi v čelisti. Volovina. "Až budu maturovat, bude mi osmnáct. Tou dobou je dostanu do své péče."
Keesha se pobaveně ušklíbla, ale pak zvážněla. "Myslíš, že zvládneš vychovávat dva mladší bratry a pracovat přitom ve fastfoodu? Myslíš, že soudce by dal přednost tobě před Carrie a Joem?"
Přednost před Carrie a Joem? Uvědomil jsem si, že soudce může mít na výběr z těchhle možností, a sevřely se mi z toho vnitřnosti. Jacob mi povídal, že chtěli, aby jim říkal maminko a tatínku. "Carrie a Joe žádají o adopci, že jo?"
V momentě, kdy uhnula pohledem, jsem znal odpověď.
Moje bratry za žádnou cenu na světě nebude vychovávat nikdo jiný než já. "Máte pravdu, Keesho. Za posledního dva a půl roku jsem se toho dost naučil. Vím, že stát bere v potaz
příbuzenské vztahy a že výmluva na moji emocionální nestabilitu nemůže fungovat věčně, když už mě umístili do péče
s dalším děckem. Možná bych se o bráchy nezvládl starat teď, ale za čtyři měsíce to zvládnu."
Zvedl jsem se od stolu a chystal se odejít. Keesha vztekle přimhouřila oči. "Nekaž těm klukům život kvůli jedné nehodě."
Otočil jsem se na patě, vyhrnul si rukáv a ukázal na kulatou jizvu na svém bicepsu. "Gerald říkal tomuhle nehoda.
Don byl jedna velká nehoda. Za jakou nehodu byste označila Faith a Charlese Meeksovy? Měl bych pro ně pár slov, ale zakázala jste mi tak mluvit. Z mých bratrů nikdy nebude nehoda
tohohle systému."
S těmi slovy jsem vypochodoval ven a práskl za sebou dveřmi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama