2.kapitola OTL

3. dubna 2018 v 8:00 | Colleen Hoover |  Odvrácená tvář lásky- Colleen Hoover
Miles

PŘED ŠESTI LETY

Otevřu dveře kanceláře a položím arch na stůl ředitelovy sekretářky. Než se stačím vrátit do třídy, zarazí mě otázkou: "Vy chodíte na angličtinu pro pokročilé do třídy pana Claytona, viďte, Milesi?" "Ano," odpovím paní Bordenové. "Chcete mu po mně něco poslat?" Na stole se jí rozezvoní telefon. Přikývne a zvedne sluchátko, ale nejdřív ho zakryje rukou. "Počkejte tady ještě minutku," vyzve mě a ukáže bradou k ředitelně. "Máme tady novou studentku, zrovna se zapsala, a bude taky chodit na angličtinu k panu Claytonovi. Potřebuju, abyste ji doprovodil do třídy."

Přikývnu a svezu se do jednoho z křesel blízko dveří. Rozhlédnu se po kanceláři a dojde mi, že za čtyři roky, co jsem na střední, je tohle poprvé, kdy tady sedím. Což znamená, že se mi čtyři roky úspěšně dařilo vyhýbat se tomu, aby mě někdo z učitelů za trest poslal do ředitelny. Matka by na mě byla hrdá, ale mě osobně to trochu mrzí. Školní trest je něco, co by mělo na střední dřív nebo později potkat každého kluka. Ale mám ještě zbytek maturitního ročníku na to, abych to dohnal. Aspoň se mám na co těšit. Vytáhnu z kapsy mobil a potají zadoufám, že to paní Bordenová zahlédne a vypíše mi papírek s trestem. Podívám se na ni. Pořád telefonuje, ale naváže se mnou oční kontakt a usměje se. Pak nevzrušeně pokračuje ve své práci. Zklamaně zavrtím hlavou a začnu psát esemesku Ianovi. Tady se děje tak málo věcí, že se lidi často vzruší i kvůli maličkostem.
Já: Dneska prisla nova holka. Do naseho rocniku.
Ian: Je to kocka?
Já: Zatim jsem ji nevidel. Mam ji odvist do tridy.
Ian: Jestli je kocka, vyfot ji.
Já: OK. Mimochodem, kolikrat jsi byl letos po skole?
Ian: 2x, proc? Cos proved?
Dvakrát?
Jo, sakra, musím si do maturity ještě trochu zařádit. Aspoň odevzdat pozdě nějaký úkol. Jsem beznadějný. Dveře ředitelny se otevřou a já přestanu Rukat do telefonu. Strčím ho do kapsy a zvednu hlavu. Už nikdy se nechci dívat jinam.
"Miles vás doprovodí do třídy pana Claytona, Rachel," ozve se paní Bordenová a ukáže na mě. Nová dívka se vydá mým směrem. Okamžitě mi dojde, že nedokážu vstát. Moje rty zapomněly mluvit. Moje paže zapomněly, že se při seznámení dvou lidí podává ruka. Moje srdce zapomnělo počkat a seznámit se s tou dívkou dřív, než si začalo razit cestu ven z mého hrudníku, aby se k ní dostalo.
Rachel.
Rachel. Rachel, Rachel, Rachel.

Je jako poezie.
Jako román a milostné dopisy a verše valící se
středem stránky.
Rachel, Rachel, Rachel.
Opakuju si její jméno v hlavě pořád dokola, protože vím jistě, že je to jméno dívky, do které se zamiluju.
Najednou vstanu. Jdu k ní. Možná se usmívám, předstírám, že na mě nedělají dojem ty zelené oči, u nichž doufám, že
se jednou budou usmívat jen pro mě. Nebo ty vlasy, rudé jako moje srdce, které nevypadají jako barvené, ale jako by
měl Bůh na mysli výhradně ji, když je tvořil.
Mluvím s ní.
Představuju se. Říkám, že jsem Miles.
Říkám jí, že má jít za mnou a já ji odvedu do třídy k panu Claytonovi.
Zírám na ni, protože ještě nepromluvila, ale její přikývnutí je to nejkrásnější, co jsem kdy u dívky viděl.
Zeptám se jí, odkud je, a ona mi odpoví, že z Arizony.
"Z Phoenixu," upřesní.
Neptám se jí, co ji přivedlo do Kalifornie, ale povím jí, že můj táta do Phoenixu často jezdí, protože mu tam patří pár
budov.
Usměje se.
Povím jí, že jsem tam ještě nikdy nebyl, ale rád bych se tam jednou podíval.
Znova se usměje.
Myslím, že říká, jak krásné je to město, ale jen stěží jí rozumím, když v hlavě pořád slyším jen její jméno.
Rachel.
Zamiluju se do tebe, Rachel.
Její úsměv ve mně probouzí touhu mluvit dál, a tak se jí ptám a ptám, zatímco míjíme třídu pana Claytona.
Jdeme dál.
Ona mluví a mluví, protože já se ptám a ptám.
Občas přikývne.
Občas odpoví.
Občas zazpívá.
Aspoň to tak zní.
Dojdeme na konec chodby, právě když povídá o tom, jak doufá, že se jí tahle škola bude líbit, protože se nechtěla
stěhovat z Phoenixu.
Nevypadá šťastně, že se tady ocitla.
Neví nic o tom, že já jsem šťastný, že se tady ocitla.
"Kde je třída pana Claytona?" zeptá se.
Dívám se na její rty, které právě vyslovily tu otázku.
Nejsou symetrické. Její horní ret je trochu tenčí než spodní, ale to se pozná, teprve když promluví. Zatímco jí slova
vycházejí z úst, musím žasnout nad tím, proč jsou mnohem krásnější jen proto, že je pronášejí její ústa.
A její oči. Není možné, aby její oči neviděly mnohem krásnější a pokojnější svět než všechny ostatní.
Zírám na ni ještě pár vteřin. Pak ukážu za sebe a povím jí, že jsme třídu pana Claytona přešli.
Tváře jí trochu zrůžoví, jako by na ni moje přiznání zapůsobilo stejně jako působí ona na mě.
Zase se usměju.
Pokývnu ke dveřím naší učebny.
Vydáme se tam.
Rachel.
Zamiluješ se do mě, Rachel.
Otevřu jí dveře a oznámím panu Claytonovi, že je tu nová studentka. Chce se mi ještě dodat, pro ostatní kluky ve
třídě, že tady není pro ně.
Je moje.
Ale neřeknu už nic.
Nemusím, protože jen jediná osoba musí vědět, že stojím o Rachel, a tou je Rachel.
Dívá se na mě a zase se usmívá. Jde si sednout na jediné prázdné místo na druhé straně třídy.
Její oči mi říkají, že už to vědí - o tom, že je moje.
Je to jen otázka času.
Chci napsat esemesku Ianovi a povědět mu, že není kočka. Že je úžasná, nádherná, neuvěřitelná.
Ale jen by se mi vysmál.
Místo toho ji ze svého místa nenápadně vyfotím.
Pošlu Ianovi zprávu se slovy:
Vsechny svoje deti budu mit jen s ni.
Pan Clayton zahajuje hodinu.
Miles Archer zahajuje svou posedlost.

• • •

Poznal jsem Rachel v pondělí.
Je pátek.
Ode dne, kdy jsme se potkali, jsem s ní nemluvil. Nevím proč. Máme tři společné předměty. Pokaždé, když ji vidím,
usměje se na mě, jako by chtěla, abych s ní mluvil.
Pokaždé, když seberu odvahu, rozmyslím si to.
Říkám si, že jsem býval tak sebevědomý.
Jenže pak se stala Rachel.
Zatím jsem to nedokázal. Jestli teď nenajdu kuráž, propásnu svou jedinou šanci. Holky jako Rachel nejsou volné
dlouho.
Jestli je vůbec volná.
Nic o ní nevím, netuším, jestli náhodou nemá nějakého kluka tam ve Phoenixu, ale je jen jediná možnost, jak to
zjistit.
Stojím vedle její skříňky, čekám na ni. Vyjde ze třídy a usměje se na mě. Pozdravím ji "ahoj", když zamíří ke skříňce.
Všimnu si, že zase trochu zrůžověla.
To se mi líbí.
Zeptám se jí, jak to první týden šlo. Odpoví, že dobře.
Zeptám se, jestli už tu má nějaké přátele. Pokrčí rameny a odpoví: "Pár."
Nadechnu se nenápadně její vůně.
Stejně si toho všimne.
Povím jí, že hezky voní.
Odpoví: "Děkuju."
Přehluším ten hukot srdce ve svých uších. Nevšímám si svých velkých dlaní. Spolykám její jméno, které
toužím opakovat nahlas znova a znova. Všechno to v sobě zadržím a dívám se jí dlouze do očí, když se jí zeptám, jestli
by po škole nechtěla něco podniknout.
Musím to všechno potlačit, abych jí nechal prostor na odpověď, protože tu jedinou chci slyšet.
Vlastně chci, aby přikývla. Chci odpověď, která nevyžaduje slova.
Jen úsměv?
Nedočkám se přikývnutí.
Dneska večer už něco má.
Všechno, co jsem zadržoval, se vrátí desetinásobně, zavalí mě to jako povodeň, když praskne přehrada.
Hukot v uších, zpocené dlaně, její jméno, ta nová nejistota, kterou jsem nikdy předtím neznal a která se teď zarývá do
mé hrudi. Tohle všechno se dostane ke slovu a je to, jako by kolem ní vyrostla vysoká zeď. "Ale zítra čas mám," dodá
a tu zeď svými slovy zase zboří.
Udělám pro ně místo. Spoustu místa. Nechám je do sebe proniknout. Nasávám je jako houba.
Lapám po nich ve vzduchu a polykám je.
"Zítra můžu taky," odpovím. Vytáhnu mobil z kapsy a ani se nesnažím skrýt svůj úsměv.
"Jaký máš číslo? Zavolám ti."
Řekne mi ho.
Je nadšená.
Je nadšená.
Uložím si její kontakt do telefonu a vím, že ho tam budu mít hodně, hodně dlouho.
A budu ho používat.
Hodně často.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama