20.kapitola

3. dubna 2018 v 21:51 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah


"Nech už tý nabručenosti. Kdybys ji ojel hned, když jsi ji potkal, jak jsem ti říkala, nebyl bys v tom teď zamotanej jako podělanej preclík."
Beth praštila svým tácem na stůl.
Odstrčil jsem talíř s pizzou a opřel se zády o židli. Echo se na mě dneska zatím sotva podívala.
Přesně jak to říkala, vrátila se ke svému životu a teoreticky jsem se já taky vrátil ke svému.
Problém? Ten můj se mi nelíbil - ne bez ní.
Isaiah si položil tác z druhé strany. "Nech ho být, Beth.
Někdy s tím nic nenaděláš, do koho se zakoukáš." Moudrá slova od člověka, který sám ignoroval svoje city k Beth.

Beth se zamračila a zabodla vidličku do svého karbanátku.
Vlasy měla spuštěné do obličeje, aby nebyly vidět podlitiny, které nešly zakrýt make-upem.
"Co tě žere, Isaiahu? Jsi skoro stejně nabručenej jako Noah. Prosím, neříkej, že ses taky zakoukal do nějaký hloupý nedosažitelný holky."
Isaiah změnil téma. "Ty, Beth, slyšel jsem, že si tě zavolala Collinsová."
"Kvůli čemu?" zeptal jsem se. Stačilo, že se Collinsová sere do života jednomu z nás.
"Myslím, že mě nahlásil někdo z učitelů, kdo si všiml těch monoklů. Řekla jsem jí, že jsem spadla ze schodů v tátově domě."
Mrkla na Isaiaha a oba se zasmáli svému oblíbenému vtípku. Ani jeden z nich netušil, kdo je jeho otec.
Srdce mi zrychlilo, když jsem zachytil zrzavý záblesk u vchodu do jídelny. V nejvzdálenějším rohu místnosti se objevila Echo a očima přelétla jídelní stoly.
Učebnice měla pevně přitisknuté k hrudi a žmoulala si rukávy.
Naše pohledy se setkaly. Její zelené oči roztály a usmála se na mě jako siréna.
Škubl jsem rty a pokynul jí, aby přišla ke mně. Co to sakra dělám?
Beth se očividně naučila číst myšlenky. "Co to sakra děláš?"
Sledoval jsem, jak Echo doširoka otevřela oči, a pak jsem se rychle obrátil k Isaiahovi.
"Chtěl by sis sáhnout na Corvette z roku 1965?"
"Chtěl bych milion dolarů? Jasně že jo."
"Máš něco po škole?" Echo se podívala ke svému stolu a pak zase na mě. Jen pojď, moje malá siréno. Pojď ke mně.
"Už jsme dlouho nic nezatáhli," řekl Isaiah.
"Jsem pro," přidala se Beth. ,A nepotřebuju auto jako výmluvu."
"Žádné zatahování." Pořád jsem se upřeně díval na Echo.
Přešlápla z nohy na nohu. Potřebovala důvod, aby přišla.
Zvedl jsem svou učebnici matematiky a ukázal na přebal.
Vydechla tak silně, až jí to zvedlo pár pramenů vlasů. Konečně se moje nymfa vydala ke mně.
,Ahoj." Mluvila tak tiše, že jsem se musel nahnout blíž, abych ji slyšel. Očima zatékala k Beth, pak k Isaiahovi a pak zpátky ke mně.
"Nechceš si sednout?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, co odpoví. Tím, že stála u mého stolu, porušila asi tak sto z pitomých společenských pravidel svých nafoukaných kamarádek.
"Ne, čekají mě kamarádky." To slovo záměrně zdůraznila a pak se významně podívala ke stolu holek, které napjatě sledovaly naši konverzaci. Máš bod, Echo. Podělal jsem sobotní večer tak,
že mě ani nepovažovala za kamaráda. Beth se usmála a posměšně mávla na stůl jejích kámošek.
Echo se očividně zhrozila, zatímco já sebou neviditelně škubnul.
"Co potřebuješ, Noahu?" Zírala na Beth, zatímco mluvila, a pak přimhouřila oči na mě.
"Tohle je Isaiah."
Zvedla obočí. "Aha."
"Po škole se podívá na Airesovo auto. My se můžeme u vás učit a on mezitím zjistí,
co je potřeba udělat."
Obličej se jí rozzářil. "Fakt?"
"Co je fakt?" zeptal se známý hlas. Do hajzlu - ten přerostlý opičák.
Právě když jsem začal dostávat Echo zpátky na svoji stranu, přihrnul se ten její chcípák a chytl ji kolem ramen.
Echo pořád zářila. "Isaiah se mi podívá na to auto."
Koutky úst se mi zvedly, jak ty Lukovy klesaly.
"Kdy?" zeptal se.
"Dneska. Po škole," odpověděl Isaiah. Rozvalil se na židli, aby si ho Luke mohl lip prohlédnout - kérky, náušnice a celou tu punkovou nádheru.
"Echo!" zavolala jedna z jejích kámošek.
Ohlédla se a pak se prohrabala batohem. "Po obědě odsud musím pryč, ale po škole to určitě půjde."
Echo se sklonila a napsala svoje telefonní číslo na ubrousek.
Košile se jí svezla z ramene a odhalila kousek výstřihu.
Zpražil jsem Isaiaha pohledem, aby nezíral, a když mi Echo podávala ubrousek s číslem,
usmál jsem se na jejího opičáka, až se mu zatínaly pěsti.
"Budu mít vypnutý telefon," řekla Echo, "ale pošli mi svoje číslo, abych tě mohla nasměrovat k nám. Uvidíme se po škole."
Nakročila, ale Luke se neměl k odchodu. "Jdeš?"
"Seženu si nejdřív něco k jídlu."
Echo si skousla spodní ret a pokradmu na mě mrkla, než odešla. Takže jsem to všechno až tak úplně nepodělal. Měl jsem s Echo přinejmenším jednu další šanci.
Po podlaze zavrzala židle a k našemu stolu si přisedl Luke.
"Co to do vás oblíbenců vjelo? Nemůžete nechat vyvrhele na pokoji?" zamumlala Beth.
Luke si jí nevšímal. "Jednou jsme proti sobě hráli basket, v prváku."
Beth i Isaiah se okamžitě otočili na mě. Nikdy jsem nemluvil o svém životě před tím,
než jsem se dostal do pěstounské péče. Založil jsem si ruce na hrudi.
"Jo. Hráli."
"Bránil jsem a tys mi natrhl prděl. Tvůj tým vyhrál."
Vytáhl ten zápas, jako by to bylo včera. Pro mě to bylo celé věky.
Tyhle vzpomínky patřily ke klukovi, který umřel při požáru spolu se svými rodiči.
Když jsem neodpovídal, pokračoval: "Tehdy jsi vyhrál, ale teď nevyhraješ. Je moje. Ne tvoje. Rozumíš, amigo?"
Zachechtal jsem se. "Jak to tak poslouchám, Echo je snadná kořist. Jestli nemáš na to,
abys ji uspokojil, tak..." Rozhodil jsem rukama a nechal svoji pověst mluvit za sebe.
Luke vyskočil ze židle úplně rudý ve tváři. "
Jenom se k ní přiblížíš a rozbiju ti hubu."
Ten plesový frajírek se nejspíš nikdy v životě nepopřál.
Celý se klepal. Zůstal jsem sedět, protože můj klid ho jenom víc a víc rozčiloval.
"Posluž si. Natrhnu ti prděl stejně jako v basketu. Jenom u toho nebude rozhodčí, co by tě zachraňoval."
Luke praštil svou židlí a odporoučel se. Beth a Isaiah se rozchechtali.
Přidal jsem se k nim, ale pak jsem si všiml hrůzy ve tváři Echo. Než jsem se stačil pohnout,
vyletěla z jídelny.
Do hajzlu.
Echo bydlela v jedné z dobrých čtvrtí. Ne takové té bohaté a okázalé,
ale v pěkné čtvrti s vysokými stromy v zahradách, amatérsky, ale krásně udržovaných,
s dvoupatrovými cihlovými domy a houpačkami na verandách.
Taky jsem bydlíval v takovém domě - dřív. Vsadil bych se, že je to tu nejhezčí na jaře.
Nejspíš to voní po narcisech a růžích - jako to bývalo u nás.
Teď jsem cítil jen špínu a zimu. Únor je otrava.
Dvoumístná garáž se otevřela, jen co jsme zabouchli dveře svého auta.
Echo zaparkovala svůj Dodge Neon na úzkém pruhu betonu vedle domu a nechala v garáži jen červenou Corvette.
Ze strany řidiče visela její rozhoupaná noha v džínech.
"Staví se mi, jen když se na ni podívám, kámo," vydechl
Isaiah, když jsme přicházeli po příjezdové cestě.
"Jsi hrozně nadrženej," odpověděl jsem a doufal, že tím myslel to auto a ne Echo.
Nerad bych musel soupeřit s někým, koho jsem považoval za svou rodinu.
Beth se vklínila mezi mě a Isaiaha.
"Spíš na hlavu."
"Obojí. Kristepane, jsou tohle původní blatníky?" Isaiah přejel rukou po kapotě auta.
Vešel jsem do garáže a do bubliny tepla. Z trámů visel přímotop a několik zářivek.
Ve chvíli, kdy jsme vešli všichni tři, se za námi zavřela vrata.
Levou a zadní stěnu lemovaly dřevěné poličky na nářadí. Na háčcích visely různé nástroje.
Skříňky byly ověšené obrázky různých lidí a aut.
"Možná by s tebou nějaká vydržela, kdybys ji hladil takhle."
Beth se opřela o poličku. Isaiah se ušklíbl a zkoumal proužky v nátěru.
"Kdybych potkal holku, která by vrněla jako tohle koťátko, hladil bych ji celou noc."
"Jste zhulení?" ozvala se Echo zevnitř auta. Chraptivý zvuk v jejím tónu mi vrazil spár do srdce.
Beth se na mě zakabonila.
"Bohužel ne. Tvoje slečinkovská upjatost má na mého chlapečka špatný vliv."
Beth si na to stěžovala celé dny. Ale ona, Isaiah a já jsme byli víc než jen
beznadějní huliči a já to chtěl Echo dokázat.
Seděla na místě řidiče a ještě se nám neukázala. Soustředil jsem se na auto a předstíral,
že mám nějaké ponětí o tom, co si mumlá Isaiah. Jedna šance. Tolik jsem si vydobyl.
Jestli to dneska podělám, budu se dívat, jak Echo žije s tím opičákem.
Všechno ve mně se svíralo. Do prdele. Byl jsem nervózní kvůli holce.
Isaiah pořád hladil auto po kapotě a mumlal nesouvislé nesmysly. Oháněl se slovy jako blatníky, chromování, karoserie a odvětrávání.
"Můžu přejít na druhou metu?" Isaiah mrkl do auta a pak hned na mě.
Naklonil hlavu k Echo, vsunul ruku pod kapotu a čekal, až ji Echo uvolní.
Kruci. Isaiah nebyl zrovna kandidát na cenu za všímavost.
Můj výstup s Lukem ji musel pěkně vytočit. Došel jsem ke dveřím na straně řidiče,
abych jí slova svého pitomého nejlepšího kamaráda přetlumočil.
"Chce po tobě, abys zvedla kapotu." Echo měla na klíně fotoalbum a prsty se dotýkala jednoho
obrázku. Už zase vypadala tak ztraceně. Stejně jako minulé pololetí,
když pár vteřin před zvoněním vcházela do třídy a předstírala, že zbytek světa neexistuje.
Až teď jsem si uvědomil, že to nepředstírá. V tuhle chvíli Echo žila ve svém vlastním
mikrosvětě.
Říkala, že musí ze školy pryč, nic víc. Stalo se něco? Přikrčil jsem se vedle ní a ztišil hlas,
aby v něm slyšela moje starosti.
"Echo."
Probudila se ze svého snového světa s hlubokým nádechem.
"Jo. Kapotu."
Zajela rukou pod středovou konzoli a zabrala za páčku.
Isaiahovi se rozzářily oči, když se západka s cvaknutím uvolnila a otevřela dveře
do jeho kouzelného království.
"Beth, tohle musíš vidět."
"Tvoje posedlost auty je zvrácená."
Tvářila se, že ji to nezajímá, ale popošla k Isaiahovi blíž.
"Jak proboha přesvědčuješ holky, aby ti daly?"
"Ale no tak, vždyt víš, že ze slov osmiválec z Chevroletu vlhneš."
"Ach, lásko," řekla Beth suše, "vem si mě, hned teď."
Echo zkontrolovala moje oči. "Jste si jistí, že nejste zhulení?"
Na mysl se mi vkradlo několik sarkastických poznámek, ale připomněl jsem si - jediná šance.
"Tohle je tvůj dům a já tě hodlám respektovat."
Usmála se pravým koutkem. "Dík." Zavřela album. "Připraven ponořit se do světa fyziky?"
Rozhlédl jsem se po garáži.
"Kde?"
"Obvykle se učím tady."
"To si děláš legraci."
Vážný pohled jejích zelených očí a její školní batoh na sedadle spolujezdce mě přesvědčily,
že nedělá.
"Víš co, většina lidí používá stoly a židle."
Echo pokrčila rameny, vytáhla učebnici fyziky a batoh pak položila na zem vedle mě.
Ztišila hlas.
"Většina lidí taky nemá jizvy po celých rukou a nechodí každý týden na terapii,
důsledně doporučenou sociálně-právní ochranou dětf. Učíme se, nebo ne?"
Otevřel jsem dveře na straně spolujezdce a sedl si k ní do auta.
Na palubní desce byla nalepená fotka Echo, jak objímá nějakého vysokého kluka s hnědými vlasy. Zdálo se, že Beth ve své lekci historie Echo vynechala jednoho přítele.
Představte si to - hulič, který na něco zapomněl.
"Kdo to je?"
Jemně se usmála rty, ale ne očima. V těch očích bylo tolik bolesti, že jsem cítil ostří nože ve svých vnitřnostech.
"To je můj brácha Aires. Je to naše poslední společná fotka."
Rukou nepřítomně hladila album na svém klíně.
Isaiah a Beth se škádlili navzájem, takže jsme měli trochu soukromí.
"Máš štěstí. Všechno, co pro mě něco znamenalo, shořelo při tom požáru. Všechno kromě mých bráchů.
Nemám jedinou fotku svých rodičů. Někdy se děsím toho, že jednou zapomenu, jak vypadali."
A zvuk jejich hlasů. Tátův hluboký smích a mámino veselé chichotání.
Vůni mámina parfému, který nosila do práce. Tátovu vodu po holení.
Zvuk jejich povzbuzování z tribuny, když jsem bodoval. Bože, jak mi chyběli.
Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem přešel do vlastního vesmíru, dokud mi Echo svými
studenými prsty nestiskla ruku.
"Chceš něco normálního?"
Srdce se mi sevřelo radostí a bolestí naráz. Rodiče mi chyběli tak, že to nešlo vyjádřit slovy,
a tahle nymfa mi rozuměla.
"Pro všemi deseti."
A otevřel jsem učebnici fyziky.
Prásknutí kapoty vylekalo mě i Echo. Strávili jsme dvě hodiny opakováním na test z fyziky.
Jestli ten zasranej test zítra nedám, tak už nedám žádnej.
Kdybych nevěděl, jak se věci mají, řekl bych, že Isaiah se svým potrhlým úsměvem
je na nejlepším tripu svého života.
"Už vím, co to potřebuje."
Echo se rozzářila jako supernova.
"Fakt?" Zahodila učebnici fyziky a vyskočila z auta.
Bojoval jsem s pokušením se postavit za ni a zezadu ji obejmout, jak před Isaiahem poskakovala radostí. Na vteřinu to vypadalo, že se Isaiah k šťastnému skotačení přidá.
"Jenom pár součástek, fakt malých. Najdu je na skládce. Zabere mi to ale nějaký čas a
nejspíš to bude stát tak do dvou stovek."
Echo vykulila oči a moje srdce si povzdechlo. Neměla tolik peněz. Jak by mohla,
když doučovala takový ztracený případ, jako jsem byl já?
Já ty peníze měl. Schovával jsem si každý cent, abych se po maturitě mohl přestěhovat
a zachránit svoje bratry.
Mohl bych jí půjčit a pak bychom se dohodli na častějším doučování,
dokud by mi to nebyla schopná splatit.
"Echo"
Vrhla se na Isaiaha a objala ho.
"Děkuju. Děkuju. Děkuju. Potřebuješ ty peníze ted, nebo později? Mám hotovost,
jestli to tak půjde."
Isaiah zbledl a zíral na mě s rukama rozpřaženýma u boků.
"Přísahám bohu, že jsem na ni nesáhl, kámo."
"Jo, ale ona sahá na tebe."
Temné stíny v Bethiných očích mě přiměly k akci.
Nevědomá si té černovlasé hrozby za sebou, Echo pustila Isaiaha a svítila nadšením,
jako kdyby se zjevil Ježíš a proměnil vodu ve víno. Uvnitř mě se ozvala bodavá žárlivost.
Aby Beth neroztrhala Echo na kousky, stoupl jsem si mezi ně.
"Říkal jsem, že ti s tím můžu pomoct."
Bylo to ode mě debilní, takhle si zkoušet přisvojit zásluhy, ale nemohl jsem si pomoct.
Chtěl jsem být její šampión.
Tváře se jí zalily barvou a oči žhnuly jako prskavky.
"Noahu," vydechla a zalapala po dechu.
"Dokázali jsme to. Jeho auto bude jezdit. Ach bože, Noahu.. . "
Objala mě rukama kolem krku a přitiskla mi hlavu na rameno.
Všechno ve mně se zklidnilo. Chytil jsem do svých rukou její teplo a měkkost a zavřel jsem oči,
abych si vychutnal pohodu, kterou mi její přítomnost dávala.
Život by byl skoro fajn, kdybych se takhle mohl cítit pořád.
Položil jsem si bradu do jejích vlasů a hodil po Isaiahovi pohled plný vděčnosti.
Přikývnul a otočil se na místě, když zahlédl Beth.
Měla ruku na hrdle a tvář jí zbledla nevírou. "Isaiahu, to .. Udělala dva kroky dozadu, než se otočila a utekla.
"Beth!"
Isaiah vyrazil za ní. Vrata garáže za ním práskla. Svýma rukama jsem Echo držel jako řetězy připoutanou k sobě, když zvedla hlavu z mého ramene a zeptala se: "Co se děje?"
Moji potřeštění kamarádi mi kazí mou příležitost.
"Isaiah je zamilovaný do Beth a nechce to přiznat a Beth nechce být zamilovaná
do nikoho. Aspoň ne do kluka, kterého považuje za svého nejlepšího kamaráda. Ale namíchlo ji,
že jsi ho objala."
"Hm." Stáhla ruce z mého krku a odstrčila se od mých rukou, ale já ji nechtěl pustit. Ještě ne. "Noahu?"
"No?"
"Už jsem s objímáním skončila."
Neochotně jsem ji pustil. Jedna šance. Jedna zasraná šance.
Co mám do prdele dělat ted? Co vůbec do prdele chci? Echo. Cítit její tělo na svém,
cítit její svůdnou vůni, nechat ji, aby mě odvedla tam, kde zapomenu na všechno kromě ní.
Sbalila si učebnice do batohu a řekla na hlas, na co jsem myslel: "Co se to mezi námi děje?"
Já nevím. Promnul jsem si rukama tvář, než jsem se podíval na ni.
Kousek výstřihu jí koukal z košile. Do hajzlu, byla pekelně sexy. Chtěl jsem ji, a chtěl jsem ji hodně. Stačila by mi jedna noc, i kdyby mi ji dopřála? Už takhle pro mě byla
jako těžká droga. Taková, jakým jsem se záměrně vyhýbal - kokain, heroin, piko. Taková,
co vám rozesere mozek, vplíží se vám do krve a nechá vás vycucané a bezmocné.
Když mi dá svoje tělo, budu schopný se odpoutat, nebo se nechám vtáhnout do toho temného závoje, nabodnout za kůži na háky a odsoudit na smrt citem, který jsem si vyhradil jen pro svoje
bratry - láskou?
"Chci tě."
Echo si zapnula batoh a hodila ho ke dveřím do domu.
Bouchl o dřevo a svezl se na zem.
"Chceš? Fakt? Protože ty jizvy jsou sexy."
Jak se viděla vlastníma očima?
"Tvoje jizvy jsou mi u prdele."
Přikradla se ke mně, boky se jí houpaly ze strany na stranu a oči měla ztvrdlé vzteky.
Přitiskla se ke mně a jednotlivé části jejího těla přesně zapadaly do mého. V duchu jsem klel
a rval se o vládu nad vlastním tělem.
"Jak budeš reagovat, když budu takhle blízko a ty mi sundáš košili? Budeš mě pořád chtít,
když uvidíš ty červené a bílé pruhy? Škubneš sebou pokaždé, když se náhodou dotkneš
mých rukou a ucítíš ty brázdy v mé kůži? A co když se tě dotknu?"
Odtáhla se ode mě a já najednou místo jejího tepla cítil po těle jen chlad. "Nebo to nedovolíš? Budeš mi přikazovat, jak se mám oblékat nebo co si smím svléct?"
Její vztek jen přiživoval ten můj. "Tak naposled, říkám, že
tvoje jizvy jsou mi u prdele."
"Lháři," vyprskla. "Protože jediná možnost, jak se mnou být, je mě milovat. Milovat dost na to,
aby se člověk nestaral o to, že jsem poznamenaná. Ty lidi nemiluješ. Máš s nima sex.
Tak jak bys mohl chtít být se mnou?"
Vystihla mě dokonale. Nemiloval jsem lidi - jenom svoje bratry. Echo si zasloužila víc.
Někoho lepšího než mě. Jedna šance. Využij ji, nebo se vrat domů. Políbit ji a riskovat vztah,
nebo odejít a dívat se na to, jak někdo jiný má, co mohlo být moje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama