21.kapitola

12. dubna 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Echo

Až odmaturuju, namaluju paní Collinsové ozdobnou cedulku s nápisem terapie smrdí.
Růžovobílou s puntíky, aby se hodila k jejím závěsům.
"Omlouvám se, že jsem ti přesunula schůzku a vytáhla tě ze základů podnikání.
Ta konference v Cincinnati byla báječná!
Už jsi připravená na zítřejší Valentýnský bál? Když jsem byla v tvém věku,
mívali jsme plesy v pátek a ne v sobotu jako vy."

Paní Collinsová se prohrabovala stohy papírů a složek na svém stole a hledala mezi nimi tu moji.
Jak se jí mohla ztratit? Díky jejím pilným poznámkám už dávno měla přes deset centimetrů.
Jednu složku si dala stranou a mě zaujalo jméno, které na ní bylo napsané - Noah Hutchins.
Nemluvili jsme spolu týden a půl. Dobře - to nebyla úplně pravda.
Minulý týden mezi hodinami využil půlminutu před matematikou, aby mě
seznámil se svým aktuálním plánem útoku. Měl v úmyslu vyrušit paní Collinsovou při mé
terapii a požádat ji o nějaký formulář. Doufal, že vyjde ven z kanceláře a já se mezitím
dostanu k našim složkám. Nedošlo k tomu. Noah se vyřítil z kanceláře deset minut
před koncem svého sezení a už se neukázal.
Chtěla jsem si s ním promluvit v pondělí, když znovu přišel s Isaiahem a Beth na doučování-opravování auta, ale udržoval téma hovoru striktně kolem matematiky.
Když jsme skončili, odešel s Beth a Isaiahem tak, abych neměla šanci se k nim přidat.
Ne že bych mu měla za zlé, že se mi vyhýbá. Řekla jsem mu posledně v garáži pár dost hnusných věcí. Netušila jsem, jak bych je mohla ještě vzít zpátky. A mimo to, jak bych vůbec vysvětlovala, proč jsem byla v tak nevrlé náladě?
V ten den o něco dříve jsem se dozvěděla, že Ashley v tom svém opečovávaném ranci nosí kluka. Ashley ležela na lehátku, zírala na blikající černobílý monitor a vzdychala: ,Ach,
Echo, budeš mít zase bráchu."
Zase. Jako kdyby mi umřelo štěňátko a ona mi pořídila nové. Nestála jsem o náhradu.
Odpoledne přišel k nám domů Noah a roztočil můj svět, když mi předvedl Isaiahovy dovednosti. Nemusel Isaiaha přivést, ani se se mnou podělit o vzpomínky na svoji rodinu.
Zase jednou mi ukázal, jak neuvěřitelně úžasný člověk je, a co na to já?
Vmetla jsem mu do tváře, že se vyspal s každou holkou, která se mu nabídla. Řekla jsem mu,
že neví, jak mě milovat, protože mi nedokázal říct to, co jsem od něj tak zoufale chtěla slyšet.
Že chce víc než jen moje tělo - že chce mě.
"Ano. Jsem připravená jít na ten ples," řekla jsem paní Collinsové, když jsem se vrátila do reality.
"Báječné. Aha, tady je." Otevřela moji složku a odměnila se hltem své nové drogy - lehké coly.
"Dnes bych se ráda pobavila o tvé matce."
"Cože?" Nikdo se nechtěl bavit o mé matce.
"O tvojí mámě. Chtěla bych se s tebou pobavit o tvojí mámě. Vlastně bych s tebou
chtěla zkusit jedno cvičení. Dokázala bys ji popsat pěti nebo méně slovy?"
Bipolární. Krásná. Nevypočitatelná. Talentovaná. Nespolehlivá.
Zvolila jsem bezpečnou odpověď. "Milovala řeckou mytologii."
Paní Collinsová se opřela zády o židli a odhalila své džíny a modrou propínací košili.
"Mě vždycky napadnou čokoládové muffiny, když si vzpomenu na mámu."
"Jsem si docela jistá, že je vám jasné, že moje matka není zrovna kuchyňský typ."
Ani mateřský typ. Uchichtla se. Nemyslela jsem to jako vtip.
"Učila tě ty myty: "Ano. Ale soustředila se hlavně na souhvězdí."
"Usmíváš se. To tady u mě moc často neděláš."
Moje máma. Moje šílená, šílená máma. "Když na tom byla máma dobře, bylo to prostě dobrý. Chápete?"
"Ne. Vysvětli mi to."
Začala jsem si podupávat. "Byla... hm... já nevím."
"Co myslíš tím, že na tom byla máma dobře?"
Pusa mi vyschla, jako kdybych se nenapila celé dny. Fakt mi vadilo o ní mluvit.
"Ted si uvědomuju, že nej radši jsem měla její manické epizody. Je to trochu pitomé, protože teď
jsou jediné dobré vzpomínky, které mám, zkažené. Jak se na mě usmívala, připadala jsem si hrozně důležitě. Namalovala mi na strop souhvězdí světélkující barvou. Lehávaly jsme spolu v mé posteli
a ona mi vyprávěla ty příběhy pořád znova a znova. Někdy se mnou i třásla, abych neusínala."
Paní Collinsová si klepala propiskou o bradu. "Souhvězdí, jo? Myslíš, že bys je ještě poznala?"
Pokrčila jsem rameny a zavrtěla se. Moje noha opakovaně ťukala o podlahu. Jakou teplotu to měla nastavenou v místnosti?
Třiatřicet? "Asi jo. Dlouho jsem se na hvězdy nedívala."
"Proč ne?" Výraz paní Collinsové se proměnil z přátelského retrívra na čistě pracovní.
Vzadu na krku mi vyrazil pot. Zkroutila jsem si vlasy do drdolu a držela si je za hlavou.
"Hmm... nevím. Zataženo? Nechodím moc v noci ven?"
"Opravdu?" zeptala se suše.
Krev se mi zalila vztekem. Zatoužila jsem, aby mi z očí vyšlehly lasery.
"Ztratila jsem zájem, řekla bych."
"Ráda bych ti ukázala nějaké obrázky, které by ti mohly něco připomenout. Jestli s tím tedy souhlasíš, Echo."
Hmm... ne tak docela, ale jak bych mohla říct ne? Přikývla jsem.
"Tvoje učitelka umění mi dala tyhle obrázky, které jsi malovala ve druháku. Můžu se mýlit,
ale myslím, že jsou to souhvězdí."
Paní Collinsová zvedla první obrázek. Tohle by poznal i prvňák.
"Malý vůz, ale v řecké mytologii by to byla Ursa Minor."
Další souhvězdí jsem znala taky, ale ostatní by ho možná nepoznali.
"Vodnář."
Třetí obrázek mě na chvíli zarazil. Moje mysl se potácela v té mlhavé šedé oblasti,
kterou jsem nesnášela. Chňapla jsem po odpovědi, než ji stačila polknout černá díra.
Dezorientovaná závratí jsem sotva zašeptala: "Andromeda."
Srdce mi bušilo a vlasy jsem pustila, abych si mohla setřít pot, který mi vyrazil na čele.
Nevolnost se mi převalovala v břiše a stoupala mi do hrdla. Bože můj, budu zvracet.
"Echo, dýchej nosem a zkus sklonit hlavu."
Sotva jsem paní Collinsovou slyšela, jak mi zvonilo v uších.
Černá díra se zvětšovala a hrozilo, že mě pohltí. Nesměla jsem ji nechat.
"Ne." Nesměla růst dál. Už takhle byla moc velká a to už tu jednou bylo.
Tehdy, když jsem málem zešílela.
"Co ne, Echo?" Proč to znělo z takové dálky?
Stiskla jsem si hlavu dlaněmi, jako by mi ten pohyb mohl fyzicky zabránit v pádu do té temné propasti. Jasné světlo prořízlo temnotu a na pár krátkých vteřin jsem spatřila
mámu. Ležela vedle mě na podlaze svého obýváku.
Rezavé vlnité vlasy jí spadaly ze zlaté spony. Oči měla doširoka otevřené - až moc doširoka.
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji.
Natáhla se ke mně a zašeptala: "A Perseus zachránil Andromedu před smrtí.
Aires byl náš Perseus. Už brzy budeme s ním."
Čirý strach - nervy drásající, hororový strach se smrtí v očích - mi do těla napumpoval adrenalin. "Ne!" zařvala jsem a zamávala rukama, abych jí zabránila se mě dotknout.
"Echo! Otevři oči!" Vykřikla paní Collinsová a její teplý dech mě praštil do tváře.
Každičký centimetr mého těla se třásl. Natáhla jsem ruku, abych získala rovnováhu,
ale chytila mě paní Collinsová. Prudce jsem mrkala a zavrtěla hlavou.
Vůbec jsem si nepamatovala, že jsem vstala. Několik štosů složek položených na kraji
stolu teď leželo rozházených na zemi. Rychle jsem polkla, abych ulevila svým
vysušeným ústům a zklidnila si nervy.
"Omlouvám se."
Paní Collinsová mi odhrnula vlasy z obličeje s výrazem napůl nadšeným a napůl soucitným.
Kdyby měla ocas, určitě by jím vrtěla.
"Neomlouvej se. Rozpomněla ses na něco, vid? "
Nevím. Ze by? Stiskla jsem jí ruku.
"Říkala mi příběh Andromedy a Persea."
Zhluboka se nadechla, přikývla a pomohla mi dolů na podlahu mezi rozházené složky. "Ano, říkala."
Teplo, které mě předtím dusilo, zmizelo, jen aby ho vystřídala zima, vlhká husí kůže a nekontrolovatelný třes.
Paní Collinsová mi podala neotevřenou lehkou colu, než se vrátila
ke svému stolu. "Napij se. Kofein pomáhá. Myslím, že pro
dnešek už toho bylo dost. Po pravdě si myslím, že bys teď
měla jít domů. Ale je to samozřejmě na tobě."
Zírala jsem na láhev a nebyla si jistá, jestli mám dost síly
na to, abych ji otevřela. "Proč mi vyprávěla ty příběhy? A proč
říkala, že brzy budeme s Airesem? Zapomněla, že je mrtvý?"
Paní Collinsová se skrčila ke mně. "Nech toho. Udělala jsi
velký pokrok a teď musíš svoji mysl a svoje city nechat odpočívat.
Echo?"
Počkala, než jsem ji začala plně vnímat. "Nezešílela jsi."
Nasála jsem vzduch. Nezešílela. Rozpomněla jsem se na
něco a nepřišla o rozum. Naděje ve mně začala narůstat. Třeba
je to možné. Třeba si můžu vzpomenout a udržet si všech
pět pohromadě.
"Tak, a teď mi řekni, jestli chceš jít domů, nebo zůstaneš
ve škole."
V ruce se mi třásla lehká cola. "Nejsem si jistá, jestli bych
zvládla školu."
Jemně se na mě usmála. "Dobře. Můžu jít zavolat tvému
tátovi a Ashley a říct jim, co se stalo a že jdeš domů?"
"Jasně."
"Mimochodem," dodala, "jsem na tebe hrdá."
Paní Collinsová za sebou zavřela dveře. Díkybohu. To poslední,
co jsem potřebovala, bylo, aby mě někdo viděl, jak se
třesu jako list na podlaze její kanceláře mezi hromadou složek.
Složky. Složky!
Přelétla jsem očima podlahu a během pár vteřin zahlédla
Noahovu, ale moje byla položená na stole - otevřená. Bylo to
tam - každý moment, všechna tajemství, všechny odpovědi.
Nejdřív ta Noahova. Ale moje oči se stočily zpátky k mé. Tlačila
na mě potřeba zaplnit tu černou díru. Ale Noah potře159
boval maličkosti... rychlé maličkosti - příjmení, adresu, telefonní
čísla a ... já ho seřvala. Nejdřív jeho, pak moje.
Připlazila jsem se k jeho složce po kolenou, chňapla po ní
a rychle prohlížela stránky. Hledala jsem jména Jacob a Tyler.
První stránka - nic. Druhá - nic. Třetí, čtvrtá, pátá. Zadívala
jsem se na svou složku. Bože, docházel mi čas. Šestá, sedmá,
osmá. Devátá - Tyler a Jacob Hutchinsovi. Zařazeni do pěstounské
péče státem Kentucky po smrti rodičů. Momentálně
umístěni u Carrie a Joea...
Dveře cvakly a já zahodila složku na podlahu. "Echo? Jsi
v pořádku?"
Sedla jsem si na paty. "Snažila jsem se vstát, ale nějak jsem
se zamotala." Zamrkala jsem hned třikrát za sebou.
Vrhla se ke mně a v hlase jí řinčela starost. "Hrozně se
omlouvám. Copak jsem ta nejhorší terapeutka na světě? Nechat
tě tu samotnou, zesláblou jako kotě. Tvůj táta by mě kvůli
tomu určitě chtěl připravit o licenci." Paní Collinsová mi
pomohla na nohy. "Odvedu tě na ošetřovnu a tam si na chvíli
lehneš. Lehátko by mělo být pohodlnější než tahle podlaha."
"Noahu!" Nevšímal si mě, když jsem jeho jméno zavolala poprvé.
Ošetřovatelka mě nakonec propustila s pouhými deseti
minutami na oběd. Když jsem pak vešla do jídelny, on, Isaiah
a Beth zrovna vyhazovali zbytky a odcházeli.
Možná mě neslyšel v jídelně, ale byla jsem si jistá, že na
chodbě už mě slyšel. Stěží jsem sebrala sílu za ním vyrazit,
když se ti tři vydali dolů ke skříňkám. Chytla jsem se zábradlí,
abych byla schopná sejít schody. "Noahu, prosím tě."
Šli dál, ale Noah se rychle ohlédl přes rameno a pak zamrzl
na místě. Zahodil učebnice, doběhl ke mně a zachytil mě,
právě když jsem zakopla na posledním schodě. "Co se ti stalo?
Vypadáš příšerně."
160
Zesláblá jako kotě? Spíš medúza v kómatu. Podlomily se
mi nohy a Noah mi pomohl sednout si na zem. Posadil se
vedle mě a svou silnou rukou mě hladil po tváři. "Pekelně jsi
mě vyděsila."
"Petersonovi. Tylerovi a Jacobovi pěstouni se jmenují Carrie
a Joe Petersonovi. Omlouvám se. Paní Collinsová se vrátila
dřív, než jsem stihla zjistit něco víc." Opřela jsem si rozpálený
obličej o chladnou škvárovou zeď. U f - to bylo příjemné.
"Neomlouvej se. Teď bych tě nejradši políbil." Podle výrazu
jeho čokoládově hnědých očí to myslel vážně.
"To nedělej. Myslím, že budu zvracet." Fascinovalo mě,
jak se mu zvedly rty - trochu uličnický úsměv a trochu tajemný.
"Noahu," zavolal Isaiah. Cekal s Beth na druhém konci
chodby.
Odtáhl ruku z mé tváře a já se nadechla. Už jsme nebyli
přátelé. Proč mě z toho tak bolelo u srdce? "Běž. Budu v pohodě."
"Hned se vrátím." Ani na chvilku neuhnul očima. "Takže
jsi viděla svoji složku?"
"Neměla jsem šanci. Nejdřív jsem vzala tvou."
Noah si přejel rukou přes obličej. "Proč? Proč jsi nejdřív
četla tu mou?"
"Byla blíž." Protože jsem to potřebovala udělat - pro něj.
"A navíc, vzpomněla jsem si na kousek z té noci. Ne moc, ale
i tak mě to fakt dost vyděsilo." A připravilo mi to noční můry
na týdny dopředu. Kdo by potřeboval spát víc než tři hodiny
za noc? Já ne.
Zazvonil konec přestávky na oběd. Noah vstal a pomohl
mi na nohy. "Pojď, doprovodím tě do třídy."
Držela jsem se jeho teplé ruky jednoduše proto, že jsem
chtěla. "Jdu domů. Mám nějak nadranou hlavu. Paní Collin-
161
sová zavolala Ashley, že jsem na cestě, a ta nejspíš předčasně
porodí, když se tam brzy neukážu. Nenapadlo by mě, že tě
budu muset honit jako přes fotbalové hřiště."
Stiskl mi ruku. "Jo. Byl jsem... vůl."
Aspoň to uznal. Pustila jsem se ho a otevřela boční dveře.
"V pohodě. V pondělí mi řekneš, co jsem zameškala."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama