24.kapitola

28. dubna 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah

Měl jsem si ji přehodit přes rameno a odvléct ji z té tělocvičny. Místo toho jsem jí jako úplný idiot dal tu možnost.
Možnost vyrvat mi srdce z těla a vrátit mi ho na podnose. Proč jsem neposlouchal Beth? Proč jsem dal na Isaiaha?
Beth s tímhle měla zkušenosti a Isaiah mi dal radu, kterou se sám odmítal řídit. Do hajzlu, asi bych potřeboval papíry
na hlavu.
Patnáct minut. K čertu s tím. Nepřijde a já tady nebudu stát na mraze jako pitomec. Mám jít na párty.
Párty se spoustou holek, které by mi ochotně vlezly do postele, se spoustou věcí na hulení a s dostatkem alkoholu na to,
aby mi pomohl zapomenout.

Odstrčil jsem se od cihlové zdi tělocvičny a rukama zašátral v kapsách po klíčích. Dveře se prudce otevřely a málem
mě praštily do obličeje. Otevřel jsem pusu, abych seřval toho kreténa, který je rozrazil, ale zarazil jsem se v okamžiku,
kdy jsem se octl tváří v tvář své vlastní siréně, své nymfé - Echo.
Tentokrát ji odejít nenechám.
Objal jsem ji a dovedl pozadu zpátky ke zdi. "Řekni, že sis vybrala mě, Echo."
Olízla si rty. Její zelené oči žhnuly a lákaly mě k sobě. "Vybrala jsem si tebe."
Smyčka mých vnitřností se poprvé za tři roky uvolnila. "Nikdy toho nebudeš litovat. Slibuju." Přejel jsem jí rukou
po křivce pasu a přitiskl jsem se k jejímu měkkému tělu.
Chtěl jsem ji. Chtěl jsem ji celou, ale Echo si zasloužila víc než jenom chvilkové vzrušení, a taky někoho lepšího,
než jsem já. Všechno muselo být pomalé a promyšlené. Měl jsem v plánu
jí vyrazit dech každým dotykem a každým polibkem tak, že se všechny její myšlenky vždycky budou vracet ke mně.
Nikdy se už nikoho nedotknu, aniž bych u toho nemyslel na ni.
Slíbil jsem jí, že bude víc, a hodlal jsem ten slib dodržet.
Odtrhl jsem se od ní, vzal její drobnou ruku do své a zamířil ke svému autu. "Pojd."
"Kam jedeme?"
Otevřel jsem dveře spolujezdce a obrátil se k ní. Její nevinné oči byly plné zmatku. Neměla by být se mnou.
Echo i já jsme si prošli peklem, jenže ona si zasloužila něco lepšího.
Ale já přece nejsem až tak špatný. Býval jsem dobrý tak jako ona. Musí to vědět. "Na jedno zvláštní místo."
"Koupím ti kabát." A myslím to vážně. Otevřel jsem dveře auta a hodil jí přes ramena svou bundu.
"Je únor. Proč proboha vůbec nenosíš kabáty?"
Echo protáhla ruce mojí bundou, zavřela oči a nadechla se. Když je konečně otevřela, zatřepala řasami a vrhla na mě
dokonale svůdný pohled. "Možná radši nosím tvoje."
Polkl jsem. Měl jsem plány, a ty plány nezahrnovaly líbání na kapotě mého auta. Do háje, ta holka mě zabije.
"Gratuluju. Je tvoje."
Její smích mě zahřál tak, jak by to bunda nikdy nedovedla.
"Budeš mi teď ve všem ustupovat?"
Vypadalo to tak. Propletl jsem prsty s jejími a dovedl ji na opačnou stranu prázdné ulice k fontáně. Červené a růžové
světlo prozařovalo vodu tryskající ze třech pilířů zdobených květinami.
"To je krásné." Echo se dívala na fontánu a očima těkala mezi jednotlivými květinami vyrytými do kovu.
Ne, to ona byla krásná.
"Pomáhal jsem to stavět."
"Co?"
Pokynul jsem k domům stojícím dokola kolem fontány.
"Tyhle domy. Moji rodiče dobrovolničili pro Habitat for Humanity.
Tak se vlastně i potkali. Místo toho, aby o jarních prázdninách dováděli v Mexiku, jeli do východního Kentucky
stavět domy. Pak se vzali a dělali to dál."
Echo pustila moji ruku a zírala na malé vinylové domky s verandami a houpačkami. Můj táta dbal na to, aby každý
dům měl houpačku. Když se otočila úplně dokola, všimla si pamětní desky na straně fontány: Na pamět Davida a Sarah
Hutchinsových.
"Tvoji rodiče?"
Sevřelo se mi hrdlo, až jsem nemohl mluvit. Přikývl jsem. "Pokaždé, když si myslím, že tě mám přečteného, Noahu,
tak mě nějak překvapíš."
Proto jsem ji sem taky přivedl. "Nedokončili jsme ten tanec."
Její úzkostný pohled se obrátil k oknům malých domků. Všechny rolety byly stažené.
Někde se ještě svítilo, někde ne, ale nikdo se nedíval.
"Tady?"
"Proč ne?"
Echo podupávala podpatkem do chodníku, očividně byla nervózní. Udělal jsem jeden rozvážný krok dopředu a chytil
ji kolem pasu, než by mi stačila uhnout. Moje siréna mi zpívala už moc dlouho, zmocnila se mého srdce, sváděla mě
svým tělem, doháněla mě pomalu k šílenství. Teď jsem očekával, že mi splatí dluh.
"Slyšíš?" zeptal jsem se.
Echo zvedla obočí, protože neslyšela nic než vodu bublající ve fontáně. "Co?"
Sjel jsem jí rukou po ruce, opřel si její hlavu o hruď a začal se houpat ze strany na stranu. "Hudbu."
Její oči tancovaly. "Možná bys mi měl říct, co přesně bych měla slyšet."
"Bicí v pomalém tempu." Jedním prstem jsem jí vyklepával rytmus do útlých zad. ,Akustickou kytaru." Sehnul jsem
se a do ucha jí broukal svou oblíbenou písničku. Omamovala mě přitom její sladká skořicová vůně.
Uvolnila se a její tělo dokonale zapadlo do mého. V ostrém, mrazivém únorovém vzduchu jsme se kolíbali do svého
vlastního rytmu. Na jeden okamžik jsme utekli z pekla. Zádní učitelé, žádné terapeutky, žádní starostliví kamarádi,
žádné noční můry - jen my dva, tančící v tichu.
Moje písnička skončila, přestal jsem vyťukávat rytmus prstem a naše houpání ustalo. Zůstala krásně klidná,
s rukou pořád stulenou v mojí a s hlavou opřenou o moje rameno. Políbil jsem ji do teplých hedvábných kudrn a sevřel ji pevněji v objetí.
Echo se pro mě stávala nepostradatelnou stejně jako vzduch.
Rukou jsem ji jemně vzal pod bradou a zvedl jí hlavu k sobě. Palcem jsem pohladil její teplou, hladkou tvář. Srdce
mi zrychlovalo. Přízrak toho úsměvu sirény jí zkrášlil rty, když naklonila hlavu blíž ke mně a vyvolala tím tu neodolatelnou
přitažlivost bohyně, která volá domů námořníka ztraceného na moři.
Políbil jsem ji na rty. Měkké, plné, teplé - všechno, jak jsem o tom snil, a mnohem, mnohem víc. Echo se váhavě
přitiskla ke mně zvědavou otázkou, na kterou jsem měl připravenou odpověď. Rozevřel jsem rty a její spodní ret jsem
dráždivě žadonil o svolení. Její jemné ruce mi šplhaly po krku, zatahaly mě za vlasy a přitáhly si mě blíž.
Otevřela pusu, jazykem se svůdně dotýkala mého a málem mě dostala na kolena. Šlehaly ve mně plameny, jak se
naše polibky prohlubovaly. Rukama mi masírovala temeno a krk a jen tím přilévala do ohně.
Zapomněl jsem všechna pravidla, která jsem si pro tuhle chvíli vytyčil, přejel jsem jí rukama nahoru po zádech,
vjel jí do vlasů a přitiskl ji k sobě. Chtěl jsem ji. Potřeboval jsem ji.
Někde práskly dveře auta a Echo se vylekala. Rychle se odtáhla a otočila hlavu za zvukem motoru. Dívali jsme se,
jak se k nám přibližují červená zadní světla a pak zase mizí na druhém konci ulice.
Naše oči se opět setkaly. "Takže... co pro nás tohle znamenať Sklonil jsem čelo k jejímu. "To znamená, že jsi moje."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama