3.kapitola OTL

6. dubna 2018 v 8:00 | Colleen Hoover |  Odvrácená tvář lásky- Colleen Hoover
TATE

Kdybych se za normálních okolností probudila, otevřela oči a uviděla ve dveřích ložnice rozzuřeného chlapa, jak na
mě zírá, asi bych začala vřískat. Možná bych po něm něco hodila. Nebo se rozběhla do koupelny a zamkla se tam.
Nic z toho jsem ale neudělala.
Zírala jsem na něj taky, protože mě zmátlo, jak to může být ten stejný člověk jako ten opilec, který spal v chodbě
opřený o dveře. Stejný člověk jako ten mladík, který včera v noci tak hrozně brečel.

Z tohohle chlapa jde strach. Zuří. Dívá se na mě, jako bych se mu měla za něco omluvit, něco mu vysvětlit.
Určitě je to on, protože má stejné džíny a stejné tričko, v jakých jsem ho včera ukládala. Jediný rozdíl mezi včerejším
večerem a dnešním ránem je ten, že teď už dokáže stát bez opory.
"Co se mi stalo s rukou, Tate?"
Ví, jak se jmenuju. Ví to, protože mu Corbin pověděl, že se sem stěhuju, nebo si doopravdy pamatuje, že jsem mu to
včera večer řekla? Doufám v první možnost, protože ve skutečnosti nechci, aby si ten včerejšek moc vybavoval.
Najednou se stydím, když si uvědomím, že by si mohl pamatovat, jak jsem ho utěšovala, zatímco se ubrečel do
spánku.
Zjevně ale nemá ponětí, co se mu stalo s rukou, takže to snad znamená, že nemá ponětí ani o ničem dalším.
Opíral se o dveře ložnice, paže založené na prsou. Vypadal vzdorovitě, jako kdybych za jeho včerejší stav mohla já.
Překulila jsem se na bok, ještě jsem nebyla úplně probuzená, i když ten chlap měl zřejmě pocit, že mám co vysvětlovat.
Přetáhla jsem si přes hlavu peřinu.
"Až půjdeš ven, zavři za sebou," zahuhlala jsem a doufala, že to pochopí jako náznak, aby už vypadnul.
"Kde mám mobil?"
Pěvně jsem zavřela oči a pokusila se od sebe odstřihnout příjemný zvuk jeho hlasu, který mi klouzal do uší, razil si
cestu každým nervem a zahříval přitom moje tělo tak, jak se to tenké pokrývce za celou noc nepodařilo.
Připomněla jsem si, že ten smyslný hlas patří člověku, který po mně nezdvořile něco vyžaduje, aniž by slůvkem
uznal, že jsem mu včera večer pomohla. Co takhle Děkuju ti nebo třeba Ahoj, já jsem Miles, rád tě poznávám?
Ničeho takového jsem se od něj nedočkala. Dělal si starosti jen o svou ruku. A o svůj telefon. Až moc se zajímal sám
o sebe, takže už mu nezbýval prostor na starosti o to, jestli svým chováním včera neznepříjemnil život jiným. Jestli mi
tenhle chlap s tímhle přístupem bude dalších pár měsíců dělat souseda, radši bych ho měla vrátit nohama na zem
hned teď.
Odhodila jsem pokrývky a vstala. Pak jsem přešla ke dveřím a setkala se s jeho pohledem. "Můžeš pro mě něco
udělat? Couvni."
Kupodivu to udělal. Dívala jsem se mu do očí, dokud jsem mu nepřibouchla dveře před obličejem. Pak jsem se
usmála a vrátila se do postele. Vlezla jsem do ní a znovu si přetáhla pokrývku přes hlavu.
Vyhrála jsem.
Už jsem se zmínila, že mě na vstávání moc neužije? Dveře se zase otevřely.
Spíš rozletěly.
"Co je to sakra s tebou?!" zařval na mě.
Zasténala jsem, posadila se na posteli a zadívala se na něj. Už zase tam stál a hleděl na mě, jako bych mu něco
dlužila.
"Hele!" zaječela jsem na něj.
Zatvářil se upřímně šokovaně, že reaguju tak zhurta, takže jsem se trochu zastyděla. Ale co. To on se choval jako
blbec!
Teda - myslím. On s tím začal. Myslím.
Jeho oči se do mě pár vteřin ostře zabodávaly. Pak trochu naklonil hlavu a nazdvihnul obočí.
"My jsme…" Ukázal prstem na sebe a mě. "Něco jsme spolu v noci měli? To proto jsi naštvaná?"
Rozesmála jsem se, když se potvrdila moje původní teorie.
On se choval jako blbec.
To je nádhera. Budu mít za souseda chlapa, co se o víkendech opíjí do němoty a zřejmě si pak vodí domů tolik holek,
že si ani nepamatuje, se kterou byl.
Otevřela jsem pusu, abych mu odpověděla, ale přerušil mě zvuk odemykaných dveří a Corbinovo zavolání:
"Tate?!"
Okamžitě jsem vyskočila a vrhla se ke dveřím, jenže Miles mi pořád stál v cestě a mračil se na mě. Čekal odpověď na
svou otázku. Podívala jsem se mu přímo do očí, aby si ji tam přečetl, ale jeho pohled mě na okamžik zaskočil.
Měl ty nejjasnější modré oči, jaké jsem kdy viděla. Vůbec se nepodobaly těm krví podlitým očím s opuchlými víčky,
jaké jsem u něj viděla včera. Tyhle byly tak světlounce modré, že vypadaly skoro bezbarvě. Dál jsem se do nich nořila
a napůl doufala, že když to budu dělat dost dlouho, uvidím v nich vlny. Chtělo se mi říct, že jsou modré jako moře
v Karibiku, jenže tam jsem nikdy nebyla, tak jsem to nemohla vědět.
Zamrkal, a mě to rychle přeneslo z Karibiku do San Franciska. Zpátky do téhle ložnice. Zpátky k poslední otázce,
která zazněla, než Corbin vešel dovnitř.
"Nevím, jestli bych to vyjádřila zrovna tak, že jsme spolu něco měli," zašeptala jsem.
Zírala jsem na něj a čekala, až mi uhne z cesty.
Napřímil se, jako by kolem sebe tím strnulým postojem vztyčil ochranný val a stáhl si hledí.
Očividně se mu nelíbila představa, že by se se mnou vyspal, vzhledem k tomu tvrdému pohledu, který mi věnoval.
Skoro to vypadalo, že se na mě dívá znechuceně, a o to víc mě štval. Neucouvla jsem a nepřerušili jsme ani oční
kontakt, když Miles ustoupil, abych kolem něj mohla projít. Když jsem vycházela z ložnice, Corbin se objevil v ohybu
chodby. Zatěkal pohledem mezi mnou a Milesem, takže jsem nahodila takový výraz, aby rovnou pochopil, že to ani
náhodou.
"Čau, ségra," pozdravil mě a přitáhl si mě do náruče. Neviděli jsme se skoro půl roku. Někdy je snadné zapomenout,
jak vám někdo chybí, dokud ho znovu neuvidíte. Ale s Corbinem to tak není. Pořád se mi po něm stýská. S těmi
ochranitelskými sklony to občas přeháněl, ale zároveň to byl důkaz toho, jak jsme si blízcí.
Bratr mě pustil a zatahal mě za pramen vlasů. "Jsou delší," komentoval to. "Líbí se mi to."
Takhle dlouhou pauzu mezi návštěvami jsme nejspíš ještě neměli. Natáhla jsem se k jeho čelu a prohrábla mu ofinu.
"Tvoje taky," pronesla jsem. "A mně se to nelíbí."
Usmála jsem se, abych mu dala najevo, že to myslím v žertu. Ve skutečnosti se mi takhle zarostlejší líbil. Lidi často
tvrdili, že jsme si podobní, ale já to neviděla. Corbinova pleť byla o něco tmavší než moje, což jsem mu vždycky
záviděla. Naše vlasy měly stejný odstín sytě hnědé, ale rysy v obličeji jsme měli každý jiné, zvlášť oči. Mamka říkávala,
že kdybychom je dali dohromady, vypadalo by to jako strom. Jeho byly zelené jako listí, moje hnědé jako kmen.
Vždycky jsem mu záviděla, že zrovna on má být listí, protože když jsem byla malá, zelená patřila k mým
nejoblíbenějším barvám.
Corbin pozdravil Milese pokývnutím. "Nazdar, kámo. Těžká noc?" Zasmál se, protože věděl naprosto přesně, jak moc
těžká pro jeho souseda ta noc byla.
Miles prošel mezi námi. "Nevím," odpověděl. "Nepamatuju si to." Přešel do kuchyně, otevřel skříňku a vyndal si z ní
skleničku, jako by tady byl jako doma.
Nezamlouvalo se mi to.
Nechtěla jsem, aby tady Miles byl jako doma.
Ale choval se tak dál. Otevřel další skříňku, vytáhl dózu s aspirinem, natočil si vodu, hodil si na dlaň dva prášky
a zapil je.
"Přinesla sis z auta všechny věci?" zeptal se mě Corbin.
"Ne." Podívala jsem se na Milese, než jsem pokračovala:
"Většinu noci jsem měla co dělat s tvým sousedem."
Miles si nervózně odkašlal, vypláchl skleničku a vrátil ji do skříňky. Jeho rozpaky nad výpadkem paměti mě bavily.
Líbilo se mi, že nemá ponětí, co se tady doopravdy dělo. Dokonce se mi líbilo i to, jak ho zneklidňuje pomyšlení, že se
se mnou možná přece jen vyspal. Třeba bych ho mohla ještě nějakou dobu nechat v nejistotě, abych se trochu
pobavila. Corbin se na mě zadíval, jako by přesně věděl, o co se to snažím. Miles vyšel z kuchyně a přejel očima mezi
mnou a Corbinem.
"Už bych šel dávno domů, ale nemůžu najít klíče. Máš ty moje náhradní?"
Corbin přikývl a vydal se k zásuvkám v kuchyňské lince.
Jednu otevřel, vylovil z ní klíče a hodil je Milesovi, který je chytil v letu. "Můžeš se tak za hodinku vrátit a pomoct mi
vyložit Tateino auto? Potřebuju se nejdřív osprchovat."
Miles přikývl, ale krátce ulpěl pohledem na mně. Corbin zamířil ke své ložnici.
"Pokecáme, až nebude tak brzo ráno, co říkáš?"
Sice to už bylo sedm let, co jsme spolu bydleli naposledy, ale pořád si ještě pamatoval, že ráno se mnou není velká
zábava. Milesova smůla, že to o mně netušil.
Když Corbin zmizel v ložnici, znova jsem se otočila na Milese. Už se na mě nedočkavě díval, jako by pořád čekal, až
mu konečně odpovím na tu otázku, kterou mi položil předtím. Přála jsem si jen to, aby už odešel, takže jsem začala bez
vybízení.
"Když jsem včera přijela, spal jsi na chodbě. Nevěděla jsem, co jsi zač, a když ses za mnou pokusil dostat do bytu,
praštila jsem tě do ruky dveřmi. Ale nemáš to zlomený, kontrolovala jsem to, jen naražený. Dej si na to led a na pár
hodin si to zavaž. A ne, nespali jsme spolu. Pomohla jsem ti sem dovnitř a pak jsem si šla lehnout. Tvůj telefon je na
podlaze u hlavních dveří. Včera jsi ho tam upustil, protože jsi byl tak na mol, že jsi nemohl ani chodit."
Otočila jsem se ke své ložnici, abych se zbavila jeho intenzivního pohledu.
Když jsem vzala za kliku, obrátila jsem se k němu. "Až se za hodinu vrátíš a já budu snad vzhůru, můžeme to zkusit
znova."
Čelist mu znehybněla. "Zkusit znova co?" zeptal se.
"Vykročit správnou nohou."
Zavřela jsem za sebou dveře, a vztyčila tak překážku mezi sebou a tím hlasem.
Tím pohledem.

• • •

"Kolik máš těch krabic?" zeptal se Corbin. Vklouzl u dveří do bot, já vzala z linky klíče.
"Šest. A tři kufry. A šaty na ramínkách."
Corbin přešel ke dveřím přímo naproti a zabušil na ně. Pak se obrátil a zamířil k výtahům. Stiskl přivolávací tlačítko.
"Napsalas mámě, žes dojela?"
"Jo, včera jsem jí poslala esemesku."
Když kabina výtahu přijela, uslyšela jsem, jak se dveře bytu otevírají, ale neotočila jsem se, abych se po něm
podívala. Nastoupila jsem a Corbin za mnou přidržel otevřené dveře pro Milese.
Ve chvíli, kdy se objevil, jsem boj vzdala. Boj, o kterém jsem vůbec nevěděla, že ve mně probíhá. Nestává se mi to
často, ale když už mi nějaký chlap připadá atraktivní, dávám přednost tomu, aby se mi to stalo s někým, u koho o to
stojím.
Což nebyl Milesův případ. Nechtěla jsem k němu nic cítit. Nechtěla jsem, aby mě to přitahovalo k někomu, kdo se
opíjí do němoty, brečí kvůli jiným holkám a ani si nepamatuje, s kým se v noci vyspal. Jenže bylo těžké nevnímat jeho
přítomnost, když se jeho přítomnost stala vším.
"Měli bychom to zvládnout nadvakrát," prohodil k němu Corbin, když stiskl tlačítko do přízemí.
Miles se díval na mě. Nedokázala jsem moc odhadnout jeho normální chování, protože pořád vypadal naštvaně. Na
oplátku jsem se na něj zamračila. Bez ohledu na jeho atraktivitu jsem pořád čekala na to děkuju, které nikdy nepřišlo.
"Ahoj," ozval se konečně. Vstoupil do kabiny a porušil všechna pravidla výtahové etikety, když přistoupil blízko ke
mně a podal mi ruku. "Miles Archer. Bydlím naproti přes chodbu."
A já jsem Tate, naprosto zmatená.
"To už jsme si myslím vysvětlili," pronesla jsem s pohledem upřeným na jeho nabízenou pravici.
"Zkouším to znova," odvětil a povytáhl obočí. "Vykročení správnou nohou?"
Aha. No jo. To jsem řekla.
Chopila jsem se jeho ruky a potřásla mu s ní. "Tate Collinsová. Jsem Corbinova sestra."
To, jak ucouvl, ale pořád mě pozoroval, mě trochu znejistilo, protože Corbin stál jen o krok dál. Ten ale vypadal, že
mu to je jedno. Nevšímal si ani jednoho z nás, protože si něco četl v telefonu.
Miles ode mě konečně odtrhl pohled a taky vylovil z kapsy mobil. Když si mě teď nevšímal, využila jsem příležitosti
líp si ho prohlédnout.
A došla jsem k závěru, že jeho zjev je ztělesněním protikladů. Jako by ho vymýšleli dva různí stvořitelé, kteří se
přitom nepohodli. Síla jeho postavy kontrastovala s jemným, svůdným půvabem jeho rtů. Ty ve srovnání s drsností
jeho rysů a klikatou jizvou po pravé straně čelisti vypadaly neškodně a vstřícně.
Jeho vlasy se nemohly rozhodnout, jestli budou hnědé, nebo blond, vlnité, nebo rovné. Jeho osobnost kolísala mezi
srdečností a bezohlednou lhostejností, takže jsem nemohla přijít na to, jestli se mi líbí, nebo ne. Jeho nenucený postoj
odporoval prudkosti, která mu sálala z očí. Jeho dnešní ranní vyrovnanost jako by popírala, že byl včera tak příšerně
opilý.
Jeho oči jako by se nemohly rozhodnout, jestli budou sledovat mobil, nebo mě, protože několikrát zatěkaly mezi
námi, než se dveře výtahu otevřely.
Přestala jsem ho zkoumat a vyšla ven jako první. Kapitán seděl ve svém křesílku, zase jako vtělená bdělost.
Zpozoroval nás tři, jak vystupujeme z výtahu, opřel se rukama o opěrky a pomalu se zvedl na roztřesené nohy. Corbin
a Miles mu oba pokývli na pozdrav a pokračovali dál.
"Jaká byla vaše první noc, Tate?" zeptal se mě s úsměvem a já se zastavila. Když mi včera prozradil, že ví, na které
poschodí jedu, už mě ani nepřekvapilo, že zná i moje jméno.
Otočila jsem se na zátylek Milesovy hlavy, protože oba mí průvodci pokračovali v cestě na parkoviště beze mě.
"Vlastně trochu rušná. Řekla bych, že můj bratr by si tady měl trochu líp vybírat kamarády."
Podívala jsem se na Kapitána, který taky zíral na Milesova záda. Jeho vrásčité rty se sevřely do tenké linky a slabě
potřásl hlavou. "Ach, ten hoch si nejspíš nemůže pomoct," prohlásil, jako by odmítal moji poznámku.
Nebyla jsem si jistá, jestli "tím hochem" myslí Corbina, nebo Milese, ale nezeptala jsem se.
Kapitán se ode mě odvrátil a začal se šourat k toaletám v zadní části haly. "Asi jsem si trochu cvrnknul," mumlal si
pro sebe.
Dívala jsem se za ním a uvažovala, v jaké fázi života je člověk natolik starý, že si přestane hlídat i to, co říká. Ačkoli
Kapitán mi připadal jako ten typ člověka, který se v tomhle nehlídal nikdy. Svým způsobem se mi to na něm líbilo.
"Tate, pohni!" zakřičel na mě Corbin z druhého konce haly. Dohonila jsem je, abych je odvedla ke svému autu.
Nakonec jsme museli jít třikrát, ne dvakrát, než jsme pobrali všechny moje věci.
A během všech těch cest sem a tam na mě už Miles ani jednou nepromluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama