4.kapitola OTL

8. dubna 2018 v 8:00 | Colleen Hoover |  Odvrácená tvář lásky- Colleen Hoover
Miles

MILES PŘED ŠESTI LETY

Táta: Kde jsi?
Já: U Iana.
Táta: Musime si promluvit.
Já: Nepocka to do zitrka? Prijdu pozde.
Táta: Ne, prijd hned. Cekam na tebe, co ti skoncila skola.
Já: OK, uz jdu.


A tak mluvíme. Já sedím před tátou na gauči a táta mi vykládá něco, co nechci slyšet.
"Měl jsem ti to říct už dřív, Milesi, ale…"
"Cítil ses provinile?" skočím mu do řeči. "Jako bys dělal něco špatnýho?"
Jeho oči se setkají s mými a já si začnu připadat jako mizera, že jsem to řekl. Potlačím ty pocity a pokračuju.
"Ještě to není ani rok, co umřela."
Sotva mi to vyklouzne, mám chuť zvracet.
Tátovi se nelíbí, že ho někdo odsuzuje - a zvlášť já, když on se mě vždycky snažil podporovat. Ale sakra, to já jeho
taky! Až doteď jsem si vždycky myslel, že táta se pokaždé rozhodoval správně.
"Milesi, já chápu, že se s tím dá jen těžko smířit, ale potřebuju, abys stál při mně. Neumíš si představit, jak pro mě
bylo po její smrti těžké se posunout dál."
"Neumím si to představit?" Vstanu. Zvýším hlas. Chovám se, jako by mě to bůhvíjak vytočilo, i když to vlastně není
pravda. Je mi úplně jedno, jestli táta s někým chodí. Může si dělat, co chce. Spát s kým chce.
Asi se tak chovám jen proto, že máma to dělat nemůže. Je těžké bránit si manželství, když je někdo po smrti.
Takže to dělám za ni.
"Zřejmě to pro tebe zase tak těžký není, tati." Přejdu na druhou stranu obýváku.
Vrátím se.
Ten dům je zatraceně malý na to, abych mohl dát průchod svému vzteku a zklamání.
Podívám se na tátu a pochopím, že nejde jen o to, že táta někoho má. Spíš o ten výraz, který se mu objeví v očích,
když o ní mluví. Nepamatuju se, že by se tak někdy díval na mámu, takže ať je ta ženská kdokoli,
rozhodně nejde o nic nezávazného. Vsákne se do našich životů, proplete se do mého vztahu s tátou jako šlahouny jedovatého břečťanu.
Už to nebudeme jen my dva. Budu to já, můj táta a Lisa. Nepřipadá mi to správné. Mám pocit, že tenhle dům je pořád
prosycený máminou přítomností.
Sedí a ruce v klíně má přitisknuté k sobě. Klopí oči k podlaze.
"Nevím, jestli to někam povede, ale chci tomu dát šanci. S Lisou jsem šťastný. Pohnout se z místa je někdy… jediný
způsob, jak se… někam dostat."
Otevřu pusu, abych mu odpověděl, ale přeruší nás domovní zvonek. Táta se na mě podívá a váhavě se postaví.
Připadá mi menší. Míň mužný.
"Nechci po tobě, abys ji měl rád. Nebo abys s ní trávil čas.
Jen chci, abys na ni byl milý." Jeho oči se do mě prosebně zabodávají a já se cítím provinile, že jsem na něj tak štěkal.
Přikývnu. "To budu, tati. Ty víš, že budu."
Obejme mě a je to zároveň příjemné i nepříjemné. Jako bych neobjímal toho muže, který pro mě stál sedmnáct let na
piedestalu. Spíš svého vrstevníka.
Požádá mě, abych šel otevřít, zatímco on půjde do kuchyně dovařit večeři. Udělám to. Zavřu oči a povím mamce,
že budu na Lisu milý, ale nikdy pro mě nebude víc než Lisa, ať to mezi ní a tátou dopadne jakkoli. Otevřu dveře.
"Ty jsi Miles?"
Prohlížím si ji. Vypadá jako mamčin pravý opak, a to mě kupodivu uklidní. Je mnohem menší než máma.
Taky zdaleka ne tak hezká. Není na ní nic, co by se u těch dvou dalo srovnávat, a tak se o to ani nesnažím. Beru tu ženu jako to, čím je: hostem k dnešní večeři.
Přikývnu a otevřu jí dveře dokořán. "Vy budete Lisa. Rád vás poznávám." Ukážu za sebe. "Táta je v kuchyni."
Lisa se ke mně nakloní a obejme mě. Udělám z toho trochu trapnou záležitost, když mi trvá několik vteřin, než jí její
objetí oplatím. Můj pohled se setká s pohledem dívky, která stojí za ní. Oči dívky za ní se setkají s mými.

Ty se do mě zamiluješ, Rachel.
"Milesi?" zašeptá zaskočeně.
Zní trochu jako její matka, ale smutněji.
Lisa se rozhlédne mezi námi. "Vy se znáte?"
Rachel nepřikývne.
Já taky ne.
Naše zklamání se vsakuje do podlahy, slévá se v louži předčasných slz u našich nohou.
"On, ehm, my…"
Rachel se zakoktá, a tak jí přispěchám na pomoc.
"Chodíme spolu do školy," vyhrknu. Okamžitě toho lituju, protože doopravdy chci říct, Rachel je další dívka, do které
se zamiluju.
Neřeknu to, protože je zřejmé, co se má stát. Rachel není další dívka, do které se zamiluju. Je to dívka, která
se s největší pravděpodobností stane mou novou nevlastní sestrou.
Už podruhé se mi ten večer zvedne žaludek.
Lisa se usměje a spojí dlaně. "To je báječné," prohodí, "to se mi ulevilo."
Do místnosti vejde můj otec. Obejme Lisu, pozdraví
Rachel a prohlásí, že je rád, že ji zase vidí.
Můj táta už Rachel zná.
Rachel zná mého tátu.
Můj táta je přítel její matky.
Můj táta jezdí často do Phoenixu.
Táta jezdil často do Phoenixu už předtím, než máma umřela.
Můj táta je hajzl.
"Rachel a Miles se už znají," oznámí mu Lisa.
Táta se usměje a ve tváři se mu objeví úleva.
"To je dobře. To je dobře," zopakuje dvakrát, jako by se tím mohlo všechno urovnat.
Ne.
Špatně. Je to špatně.
"Aspoň to dneska nebude tak trapné," dodá se smíchem.
Ohlédnu se na Rachel. Rachel se ohlédne na mě.
Nemůžu se do tebe zamilovat, Rachel.
Její oči jsou smutné.
Moje myšlenky jsou ještě smutnější.
A ty se nemůžeš zamilovat do mě.
Pomalu vejde dovnitř a vyhýbá se mému pohledu.
Sleduje vlastní nohy, jako by si musela hlídat každý krok.
Jsou to ty nejsmutnější kroky, jaké jsem kdy koho viděl ujít.
Zavřu dveře.
Ty nejsmutnější dveře, jaké jsem kdy zavíral.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama