5.kapitola OTL

10. dubna 2018 v 8:00 | Colleen Hoover |  Odvrácená tvář lásky- Colleen Hoover
TATE

"Budeš mít volno na Díkůvzdání?" zeptala se máma. Přehodila jsem si telefon k druhému uchu a vytáhla z kabelky
klíč od bytu. "Jo, ale na Vánoce ne. Pracuju teď jenom o víkendech."
"Dobře. Vyřiď Corbinovi, že ještě nejsme mrtví, kdyby měl někdy nutkání nám zavolat."
Zasmála jsem se. "Vyřídím mu to. Mám tě ráda." Skončila jsem hovor a zastrčila telefon do kapsy ošetřovatelské uniformy.

Sehnala jsem jen práci na částečný úvazek, ale aspoň něco. Dneska večer mi končil zácvik a od zítřejšího večera jsem měla začít sloužit pravidelné víkendové služby.
Zatím se mi tady líbilo a vážně mě překvapilo, že jsem dostala místo hned po svém prvním pohovoru. Byla to práce, kterou jsem mohla snadno sladit se svým rozvrhem ve
škole. Vyučování jsem měla každý pracovní den, buď přednášky, nebo praxi na klinikách, a o víkendu jsem pracovala
v nemocnici. Zatím to klapalo dokonale.
V San Francisku se mi taky líbilo. Sice jsem tu byla teprve dva týdny, ale říkala jsem si, že po promoci příští jaro
možná zůstanu tady a do San Diega se nevrátím.
Dokonce jsme spolu vycházeli i s Corbinem, i když doma víc nebyl, než byl, což na tom asi mělo lví podíl.
Usmála jsem se. Konečně jsem měla pocit, že jsem našla svoje místo v životě. Odemkla jsem dveře bytu a úsměv
mi odumřel na rtech, když jsem uvnitř zahlédla tři chlapy - a jen dva z nich jsem znala. V kuchyni stál Miles a na
pohovce seděl ten ženatý kretén, kterého jsem potkala ve výtahu.
Co tady sakra dělá Miles?
Co tady sakra dělají oni všichni?
Zamračila jsem se na Milese, skopla z nohou boty a položila kabelku na linku. Corbin měl být pryč ještě dva dny a já
se těšila na klidný tichý večer, kdy se budu moct ponořit do učení.
"Je čtvrtek," oznámil mi Miles, když viděl, jak se mračím, jako by ten den v týdnu něco vysvětloval. Pozoroval mě
z kuchyňského koutu a musel poznat, že z nich nejsem nadšená.
"To je," potvrdila jsem. "A zítra je pátek." Otočila jsem se k těm dvěma na pohovce. "Proč jste všichni u mě v bytě?"
Blonďatý hubený kluk se okamžitě postavil a vydal se s nataženou rukou ke mně. "Tate? Já jsem Ian," představil se.
"Vyrůstal jsem s Milesem a kamarádím se s tvým bratrem." Ukázal na ženáče z výtahu, který dál seděl na gauči.
"Tohle je Dillon."
Dillon na mě pokývl, ale mlčel. Ani nemusel nic říkat. Ten mlsný pohled, kterým si mě prohlížel, mluvil za všechno.
Miles přešel do obýváku a ukázal na televizi. "Tohle děláme ve čtvrtek, když jsme všichni doma. Koukáme na
zápasy."
Bylo mi fuk, co dělají ve čtvrtek. Já potřebovala dělat věci do školy.
"Ale Corbin doma není. Nemůžete to dělat ve tvým bytě? Musím se učit."
Miles podal Dillonovi pivo a otočil se ke mně. "Já nemám kabelovku." To se vsadím, že nemáš. "A Dillonova žena nám
nedovolí chodit k nim." To se vsadím, že nedovolí.
Protočila jsem panenky, odešla do ložnice a neúmyslně za sebou hlasitě zabouchla dveře.
Převlékla jsem se z uniformy a natáhla si džíny. Popadla jsem tričko, ve kterém jsem včera spala, a zrovna si ho
přetahovala přes hlavu, když se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřela jsem je skoro stejně prudce, jako jsem je předtím
přirazila.
Byl tak vysoký.
Předtím jsem si to ani neuvědomila, ale když teď stál ve dveřích - vyplňoval je -, vypadal jako pořádný dlouhán.
Kdyby mě chtěl obejmout, přitiskla bych si ucho přímo na jeho srdce. A on by si mohl pohodlně opřít tvář o moje
temeno.
Kdyby mě chtěl políbit, musela bych zaklonit hlavu, abych se setkala s jeho rty, a bylo by to příjemné, protože by mě
nejspíš objal zezadu v kříži a přitáhl mě k sobě, takže by do sebe naše rty zapadly jako kousky puzzle. Vlastně by asi
moc nezapadly, protože to rozhodně nejsou dva kousky ze stejné skládanky.
V hrudi se mi dělo něco podivného. Jako by se mi tam něco třepotalo. Nenáviděla jsem ten pocit, protože jsem
věděla, co to znamená. Že moje tělo už začíná mít Milese rádo.
Doufala jsem, že to mozek nebude chtít dohnat.
"Jestli potřebuješ ticho, běž se učit ke mně," navrhnul mi. Zaskočilo mě, jak mě z jeho návrhu zašimralo v žaludku.
Neměla bych být tak vzrušená z toho, že se podívám k němu do bytu… ale byla jsem.
"Budeme tady ještě tak dvě hodiny," dodal.
Jako by mu v hlase zaznívalo něco podobného lítosti. Ráda bych vyrazila na průzkum a podívala se po tom, ale leželo
to pohřbené někde hluboko pod tou jeho smyslností.
Rychle jsem vydechla, abych se trochu uvolnila. Chovám se jako mrcha. Tohle ani není můj byt. Oni si svoje čtvrtky
nejspíš užívají pravidelně, tak kdo jsem já, abych si myslela, že s tím přestanou jen proto, že jsem se sem na čas
nastěhovala?
"Jsem jen unavená," vysvětlila jsem Milesovi. "To je v pohodě. Promiň, že jsem byla hrubá na tvý kamarády."
"Kamaráda," opravil mě. "Dillon není můj přítel."
Neptala jsem se, jak to myslí. Zahleděl se směrem do obýváku a pak zase na mě. Opřel se o dveřní rám, jako by chtěl
naznačit, že moje odmítnutí azylu během jejich večera neznamená konec rozhovoru. Sklouzl očima
k ošetřovatelskému stejnokroji, který jsem hodila na postel. "Už máš práci?"
"Jo," přikývla jsem a podivila se, že má najednou náladu si povídat. "Dělám sestru na pohotovosti."
Na čele se mu objevila vráska. Nedokázala jsem rozpoznat, jestli je to známka zmatku, nebo fascinace. "Já myslel, že
ještě studuješ? Jak to, že už můžeš pracovat jako sestra?"
"Mám už bakaláře z ošetřovatelství a licenci zdravotní sestry. Teď si dělám magisterský titul, abych mohla pracovat
jako odborná sestra na anesteziologii."
Díval se trochu nechápavě, a tak jsem dodala: "Abych mohla pacienty připravovat k operacím."
Zíral na mě ještě chvíli, než se odpoutal od rámu dveří a narovnal se. "To jsi dobrá," prohodil.
Ale bez úsměvu.
Proč se nikdy neusmívá?
Vrátil se do obývacího pokoje. Vyšla jsem ze dveří a dívala se za ním. Miles se usadil na pohovku a plně se soustředil
na televizi.
Zato Dillon se soustředil výhradně na mě. Otočila jsem se k němu zády a vydala se do kuchyně, abych si udělala něco
k jídlu. Moc tam toho nebylo, protože jsem celý týden nevařila, takže jsem si z lednice vyndala věci, které jsem
potřebovala na přípravu sendviče. Když jsem se otočila, Dillon na mě pořád zíral. Jenže už ne z obýváku. Stál kousek za
mnou. Usmál se, popošel blíž a natáhl se k lednici. "Takže ty jsi
Corbinova mladší ségra?"
V tomhle se s Milesem nejspíš shodneme. Taky Dillona nemusím.
Dillonovy oči byly úplně jiné než Milesovy. Ty Milesovy skrývaly všechno, i když se na mě upíraly. Dillonovy
neskrývaly nic a teď mě doslova svlékaly.
"Jo," odpověděla jsem co nejstručněji a pokusila se ho obejít. Došla jsem ke spíži a otevřela ji, abych našla chleba.
Když jsem ho vylovila, položila jsem si všechno na linku a začala si chystat sendvič. Vyndala jsem víc krajíčků, abych
udělala jeden taky pro Kapitána. Za tu krátkou dobu, co jsem tady bydlela, mi dost přirostl k srdci. Zjistila jsem, že
někdy pracoval i čtrnáct hodin denně, ale jen proto, že tady bydlel, a byl sám, takže neměl co jiného dělat. Zřejmě
oceňoval moji společnost a hlavně jídlo, které jsem mu nosila. Takže než si tady najdu přátele, budu asi trávit většinu
volného času s osmdesátiletým dědou.
Dillon se nenuceně opřel o linku. "Ty jsi zdravotnice nebo tak něco?" Otevřel plechovku s pivem a zvedl si ji ke rtům,
ale nenapil se. Čekal, až mu odpovím.
"Jo," odsekla jsem odměřeně.
Usmál se a lokl si piva. Mazala jsem dál sendviče a úmyslně si ho nevšímala, jenže Dillon ten náznak zřejmě
nepochopil. Zíral na mě, dokud jsem neměla večeři hotovou.
Jestli čeká, že mu taky nabídnu, tak to se sakra načeká.
"Já jsem pilot," ozval se. Neřekl to nijak samolibě, ale když se vás nikdo neptá, jaké je vaše zaměstnání, zmínit se
o tom jen tak působí vždycky trochu nafoukaně. "Pracuju u stejných aerolinek jako Corbin."
Zíral na mě a čekal, že to na mě udělá dojem. Nejspíš si neuvědomoval, že všichni muži v mém životě jsou piloti.
Děda byl pilot. Táta taky, než před pár lety odešel do důchodu. Můj bratr je pilot.
"Jestli se na mě snažíš zapůsobit, Dillone, tak na to jdeš špatně. Dávám přednost chlapům, co jsou trochu víc
skromní a trochu míň ženatí." Můj pohled dopadl na snubní prsten na jeho levačce.
"Zápas už začal," oznámil Miles, který se najednou objevil v kuchyni. Říkal to Dillonovi, a i když to znělo nevinně,
jeho pohled Dillona zřetelně vybízel, aby se ihned odebral do obýváku.
Ten si povzdychl, jako by mu Miles překazil úžasnou zábavu. "Rád jsem tě zase viděl, Tate," prohodil, jako bychom
spolu už stejně domluvili, i kdyby se Miles neobjevil. "Měla by ses jít koukat s námi," dodal ke mně, ale přejel přitom
pohledem Milese. "Zřejmě už to začalo." Napřímil se a protáhl se kolem něj do obýváku.
Miles si jeho znechucení nevšímal. Strčil ruku do kapsy, vytáhl klíč a podal mi ho. "Běž se učit ke mně." Nebyla to
nabídka.
Byl to povel.
"Můžu se učit tady." Položila jsem klíč na pult a otevřela víčko majonézy. Odmítala jsem se nechat vyštvat
z vlastního bytu třemi kluky. Zabalila jsem oba sendviče do papírové utěrky. "Ta televize není tak nahlas."
Miles ke mně přistoupil co nejblíž, abych slyšela jeho šepot. Asi jsem nechala ve chlebu důlek od prstu, jak se celé
moje tělo až po špičky chodidel napjalo.
"Ale já nechci, aby ses učila tady. Ne, dokud všichni nevypadnou. Běž ke mně. Ty sendviče si vem s sebou."
Sklopila jsem k nim oči. Nevím, proč mi připadalo, jako by je Miles zrovna urazil. "Nejsou všechny pro mě," namítla
jsem vzdorovitě. "Jeden nesu Kapitánovi."
Podívala jsem se na něj. Už zase na mě zíral tím neproniknutelným pohledem. Když má někdo oči jako on, mělo by
to být zakázané. Tázavě jsem povytáhla obočí, protože mě jeho pozornost znervózňovala. Připadala jsem si jako
předmět pod vitrínou na nějaké výstavě.
"Ty děláš sendviče Kapitánovi?"
Přikývla jsem a pokrčila rameny. "Má jídlo rád."
Ještě chvíli zíral do vitríny, než se ke mně zase naklonil, sebral klíč z linky a strčil mi ho do přední kapsy.
Nevěděla jsem ani, jestli se jeho prsty vůbec dotkly mých džínů, ale když ruku odtáhl, ostře jsem se nadechla
a zadívala se na kapsu, protože… sakra, tohle jsem teda nečekala.
Ještě jsem stála celá strnulá, když se Miles nenuceně vydal zpátky do obýváku, jako by se nic nestalo. Měla jsem
pocit, že mi celá kapsa hoří.
Přesvědčila jsem svoje nohy, aby se daly do pohybu, protože jsem to všechno potřebovala nějak vstřebat. Když jsem
odnesla sendvič Kapitánovi, zařídila jsem se podle Milesovy rady a zamířila do jeho bytu. Šla jsem tam z vlastní vůle,
ne proto, že to po mně chtěl, ani proto, že jsem měla vážně hodně učení, ale protože mě pomyšlení na to, že budu
v jeho bytě bez něj, až sadisticky vzrušovalo. Měla jsem pocit, jako bych dostala volný přístup ke všem jeho
tajemstvím.
• • •

Měla jsem hned tušit, že mi jeho byt neprozradí nic o tom, co je to za člověka. Koneckonců to nedokázaly ani jeho
oči. Jasně, určitě tam byl o dost větší klid a já se dvě hodiny v kuse bez vyrušování věnovala učení, ale to jen proto, že
mě tam nemělo co rozptylovat. Doslova.
Na sterilně bílých stěnách nevisely žádné obrazy. Nebyly tam žádné dekorace. Žádné barvy. Ani na velkém dubovém
stole, který odděloval kuchyň a obývací pokoj, nic nestálo. Vůbec se to nepodobalo domácnosti, kde jsem vyrostla, kde
byl jídelní stůl ústředním bodem domu, s úzkým ubrusem, důmyslným osvětlením a talíři, jejichž barva ladila
s ročním obdobím.
Na Milesově stole nestála ani mísa na ovoce.
Jedinou opravdu působivou věcí byla knihovna s desítkami knih mezi jinak holými stěnami, které mě o to víc
zaujaly. Přešla jsem blíž, abych prozkoumala jeho volbu čtiva. Doufala jsem, že mi to o jeho povaze napoví něco víc.
V jedné polici za druhou byly jen knížky o letectví. Když jsem prozkoumala Milesův byt, byla jsem trochu zklamaná.
Ten nejlepší závěr, k němuž jsem došla, zněl workoholik s minimálním až nulovým vkusem pro zařízení interiéru.
Nakonec jsem vzdala obývací pokoj a přesunula se do kuchyně. Otevřela jsem lednici, ale skoro nic tam nebylo. Jen pár
krabiček s hotovými jídly z restaurací, dochucovadla a pomerančový džus. Připomínalo to Corbinovu lednici -
prázdnou, smutnou, staromládeneckou.
Otevřela jsem skřínku, vzala si sklenici a nalila si trochu džusu. Napila jsem se a umyla skleničku ve dřezu. Na levé
straně leželo pár použitých talířů, tak jsem je umyla taky. I nádobí postrádalo osobitost, bylo bílé, obyčejné, smutné.
Zmocnila se mě náhlá touha vyrazit se svou kreditkou do obchodu a koupit mu nějaké záclony, barevné nádobí, pár
obrazů a možná i nějakou tu kytku. Tohle místo potřebovalo trochu oživit.
Uvažovala jsem, jak asi vypadá Milesův život. Nemyslela jsem si, že by měl přítelkyni. To už bych ho s ní asi
viděla a v jeho bytě ženská ruka očividně chyběla. Pochybovala jsem, že by sem nějaká holka mohla docházet, aniž by
měla chuť to tady trochu vyzdobit. Takže sem zřejmě žádné nechodily. Přimělo mě to přemýšlet i o Corbinovi. Když
jsme dospívali, nikdy o svých vztazích otevřeně nemluvil - nejspíš proto, že žádný opravdový vztah nikdy neměl. Když
mi v minulosti představil nějakou dívku, vždycky to s ním vydržela tak týden. Nevím, jestli to bylo proto, že Corbin
vedle sebe nikoho nesnesl, nebo jestli bylo tak obtížné s ním zůstat. Tipovala bych to první, vzhledem k tomu, jak
často mu různé ženy volaly.
Nechápala jsem, jak se ke mně může vzhledem k počtu svých známostí na jednu noc (a nulovému počtu vztahů)
chovat tak ochranitelsky. Ale možná právě proto, že se tak dobře znal. Nechtěl, abych začala chodit s někým jako on.
Že by byl Miles stejný jako Corbin?
"Ty mi tady myješ nádobí?"
Jeho hlas mě pořádně zaskočil. Málem jsem vyletěla z kůže. Otočila jsem se a zahlédla Milese, jak se tyčí nade mnou.
Málem jsem upustila sklenici, kterou jsem zrovna držela. Proklouzla mi, ale nějak se mi ji podařilo zachytit, než spadla
na podlahu. Nadechla jsem se, abych se uklidnila, a opatrně ji postavila do dřezu.
"S učením jsem už skončila," odpověděla jsem a spolkla ten knedlík, který se mi udělal v krku. Zadívala jsem se na
talíře, které teď stály v odkapávači. "Byly špinavé."
Usmál se.
Aspoň jsem měla ten pocit.
Ale sotva se mu koutky začaly zvedat, zamaskoval to a vyrovnal je do přímé linky. Falešný poplach.
"Všichni už odešli," prohlásil Miles a naznačil mi tak, že mám vypadnout z jeho bytu. Všiml si, že krabice s džusem
stojí pořád na lince. Vzal ji a uklidil do lednice.
"Promiň," zamumlala jsem. "Měla jsem žízeň."
Otočil se ke mně, opřel se rameny o lednici a založil ruce na prsou. "Pak jsem rád, žes ji uspokojila, Tate."
Ach. No teda.
Ta věta byla podivně sexy. I on, když ji pronášel.
Ale pořád se neusmíval. Ježíši, copak ten chlap nikdy neslyšel, že výraz obličeje má odpovídat slovům?
Nechtěla jsem, aby viděl moje zklamání, takže jsem se zase otočila ke dřezu. Pustila jsem vodu a vymyla z dřezu
mydlinky. Když jsem skončila, uvědomila jsem si, že to podivné ovzduší panuje v kuchyni dál. "Jak dlouho tady
bydlíš?" pokusila jsem se odlehčit trapné ticho, když jsem se k němu otočila.
"Čtyři roky."
Nevím, proč jsem se rozesmála, ale stalo se. Nazdvihl obočí, jak nechápal, čemu se směju.
"To jenom, že tvůj byt…" Rozhlédla jsem se po obývacím pokoji a otočila se zpátky k němu. "Je to tady tak
nezabydlené. Myslela jsem, že ses možná nedávno přistěhoval a neměl čas to tady zařídit."
Nechtěla jsem to vyslovit urážlivě, ale právě tak to asi vyznělo. Jen jsem se snažila vést hovor, ale myslím, že jsem tu
trapnost jen posilovala.
"Hodně pracuju," odpověděl. "A nikdo ke mně nechodí, takže to pro mě nebylo tak důležitý."
Chtěla jsem se zeptat, proč k němu nikdo nechodí, ale tyhle otázky ho zřejmě vytáčely. "Když už mluvíme o tom, kdo
ke komu chodí… co je zač ten Dillon?"
Miles pokrčil rameny a opřel se o lednici celými zády.
"Dillon je idiot, který nerespektuje svou manželku," odpověděl bezvýrazně. Pak se vydal pryč z kuchyně a zamířil do
ložnice. Přivřel za sebou dveře, ale nechal v nich škvíru, abych ho slyšela. "Měla by sis dát pozor, abys nepropadla jeho
šarmu."
"Já šarmu hned tak nepropadnu," ujistila jsem ho. "Zvlášť ne šarmu chlapů jako je Dillon."
"To je dobře."
Dobře? Ha. Miles nechtěl, aby se mi líbil Dillon. Což se zase líbilo mně.
"Corbin by nechtěl, aby sis s ním něco začala. Dillona nesnáší."
Ha podruhé. Takže Milesovi jde o Corbina. Proč mě to tak zklamalo?
Vynořil se z ložnice. Už na sobě neměl džíny a tričko, ale důvěrně známé kalhoty s puky a nažehlenou bílou košili,
ještě rozepnutou.
Převlékal se do pilotní uniformy.
"Ty jsi pilot?" zeptala jsem se. Kupodivu mě to překvapilo a můj hlas zněl, jako by to na mě udělalo dojem.
Miles přikývl a vydal se do místnosti za kuchyní, kde bylo nejspíš něco jako prádelna. "Tak jsem se seznámil
s Corbinem," dodal a vyšel ven s košem na prádlo. Postavil ho na linku. "Je to fajn kluk."
Košili měl pořád rozepnutou. Zírala jsem mu na břicho. Přestaň s tím, Tate.
Panebože, měl tam véčko. Ten půvabný žlábek, co mívají muži s vypracovaným tělem, jehož špička mizela pod
opaskem džínů, jako by ukazovala přímo do středu tajného terče.
Prokrista, přestaň mu zírat do rozkroku!
Miles si zapnul košili. Já v sobě nějak našla nadlidskou sílu a přinutila svoje oči, aby se zase zvedly k jeho tváři.
Mysli, Tate. Obvykle to pro mě nebyl problém, ale teď mě nic nenapadalo. Možná proto, že jsem zrovna zjistila, že je
pilot.
Jenže proč to na mě tak zapůsobilo?
U Dillona to se mnou ani nehnulo. Jenže u něj jsem to nezjistila tak, že by se přede mnou převlékal a předváděl mi
břišní svalstvo. Chlap, který skládá věci do prádla, napínají se mu přitom břišní svaly a je pilot… to je vážně působivá
kombinace.
Teď už byl Miles oblečený. Obul si boty a já ho sledovala jako divadelní představení, ve kterém je hlavní hvězdou.
"Je to bezpečný?" ozvala jsem se, když jsem konečně vydolovala v hlavě souvislou myšlenku. "Pili jste pivo, a teď
budeš řídit letadlo plný cestujících?"
Miles si zapnul sako, vzal z podlahy sportovní tašku, ve které už měl připravené věci, a narovnal se. "Pil jsem
jen vodu," prohlásil. "Nikdy moc nepiju, a už vůbec ne, když mám před službou."
Zasmála jsem se a vydala se za ním do obýváku, abych si posbírala svoje věci. "Asi už jsi zapomněl, jak jsme se
seznámili," prohodila jsem. "Když jsem se sem stěhovala a nemohla se dostat domů, protože u dveří odpadnul nějaký
namol opilý chlápek?"
Miles mi otevřel dveře bytu a přidržel je. "Nemám ponětí, o čem to mluvíš, Tate. Seznámili jsme se ve výtahu,
pamatuješ?" Netušila jsem, jestli žertuje, protože v očích se mu nezablýskl ani náznak úsměvu.
Zavřel za námi. Vrátila jsem mu klíč od bytu, aby mohl zamknout, přešla jsem k našim dveřím a otevřela si.
"Tate?"
Málem jsem předstírala, že ho neslyším, aby musel moje jméno zopakovat. Místo toho jsem se ale otočila a zahrála
něco jiného - že na mě tenhle člověk vůbec nepůsobí.
"Ta noc, kdy jsi mě našla tady v chodbě… to byla výjimka.
Velmi vzácná výjimka."
V jeho očích a možná i v jeho hlase bylo něco, co zůstalo nevyslovené.
Zastavil se před svým bytem, napůl nakročený k výtahům, a čekal, jestli něco odpovím. Měla bych mu popřát dobrou
noc. Možná šťastný let. Ne, to prý nosí smůlu. Dobrou noc bude stačit.
"Byla to výjimka kvůli tomu, co se stalo s Rachel?"
Jo, vážně jsem to řekla.
PROČ? Proboha, co mě to napadlo?
Jeho postoj se změnil. Rysy mu strnuly, jako by ho moje slova zasáhla elektrickým výbojem. Nejspíš ho mátlo, o čem
to mluvím, protože si z té noci nic nepamatoval.
Tak honem, Tate. Vzpamatuj se.
"Myslel sis, že jsem ona - říkals mi Rachel," vyhrkla jsem, abych tu trapnou poznámku nějak vysvětlila. "Prostě mě
napadlo, že se mezi vámi něco stalo, a proto ses… však víš."
Miles se zhluboka nadechl, ale pokusil se to zamaskovat. Zřejmě jsem ho zasáhla na citlivém místě.
O Rachel se očividně bavit nebudeme.
"Dobrou noc, Tate," pronesl a otočil se ke mně zády.
Netušila jsem, co se právě stalo. Ponížila jsem ho? Naštval se? Byl smutný?
Nevěděla jsem, co jsem s ním provedla, ale měla jsem na sebe vztek. Za tu trapnost, která teď naplňovala prostor
mezi mým bytem a dveřmi výtahů, u kterých stál.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou, ale trapnost zůstala se mnou. Nenechala jsem ji za sebou v chodbě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama