6.kapitola OTL

13. dubna 2018 v 8:00 | Colleen Hoover |  Odvrácená tvář lásky- Colleen Hoover
MILES

PŘED ŠESTI LETY

Večeříme, ale je to trapné.
Lisa a táta se nás snaží vtáhnout do hovoru, jenže ani jeden z nás nemá náladu mluvit. Zíráme do talířů.
Postrkujeme po nich jídlo vidličkou sem tam.
Nechceme jíst.
Táta se ptá Lisy, jestli si chce dát skleničku v obýváku.
Lisa souhlasí.
Lisa se ptá Rachel, jestli mi pomůže s nádobím.
Rachel souhlasí. Odnášíme talíře ze stolu do kuchyně.
Mlčíme.
Rachel se opře o linku, zatímco já skládám talíře do myčky. Dívá se, jak se ji ze všech sil snažím ignorovat.
Neuvědomuje si, že to nejde. Že je všude. Že každá věc kolem nás se najednou stala Rachel.
Stravuje mě to.

Už nedokážu normálně uvažovat.
Všechny moje myšlenky jsou Rachel.
Nemůžu se do tebe zamilovat, Rachel.
Dívám se do dřezu. Chci se dívat na ni.
Nadechnu se vzduchu. Chci vdechovat ji.
Zavřu oči. Pořád ji vidím.
Myju si ruce. Chci se jí dotýkat.
Osuším si ruce do utěrky a otočím se k ní. Drží se okraje linky za sebou. Já si založím ruce na prsou.
"Jsou to ti nejhorší rodiče na světě," zašeptá.
Hlas má zlomený.
Já mám zlomené srdce.
"Jsou odporní," potvrdím.
Rozesměje se.
Neměl bych se zamilovat do tvého smíchu, Rachel.
Povzdychne si. I do toho povzdechu jsem se zamiloval.
"Jak dlouho už se ti dva spolu scházejí?" zeptám se jí.
Řekne mi pravdu.
"Asi rok, pokrčí rameny. "Ale byl to takový ten vztah na dálku, dokud se máma nerozhodla, že se sem přestěhuje, aby
si byli blíž."
Cítím, jak mámino srdce puká.
Nenávidíme ho.
"Rok?" zeptám se. "Víš to jistě?"
Přikývne.
Neví o mé mámě. To poznám.
"Rachel?"
Vyslovím její jméno nahlas, jak po tom toužím od chvíle, kdy jsem ji poznal.
Dál se dívá přímo na mě. Polkne, pak se krátce nadechne, a slabě hlesne:
"Co?"
Její tělo reaguje. Narovná se, ale ne úplně. Dýchá namáhavěji, ale ne moc nápadně. Tváře jí zrůžovějí, ale ne příliš
sytě.
Stačí to.
Moje ruce jí vyletí k pasu. Moje oči zkoumají její.
Nezarazí mě, a tak to udělám.
Když se moje rty dotknou jejích, je to tolik pocitů zároveň. Je to dobré a zlé a správné a špatné a je to pomsta.
Nadechne se mého dechu. Já vydechnu do jejích úst, aby ho měla víc. Naše jazyky se setkají, naše viny se propletou
a moje ruce vklouznou do vlasů, které Bůh vymyslel zvlášť pro ni.
Moje nová nejoblíbenější příchuť je Rachel.
Moje nové nejoblíbenější všechno je Rachel.
Přeju si Rachel k narozeninám. Přeju si ji k Vánocům.
Přeju si ji za maturitu.
Rachel, Rachel, Rachel.
Stejně se do tebe zamiluju, Rachel.
Dveře se otevřou.
Pustí se mě, ale jen fyzicky. Stejně ji pořád cítím.
Odvrátím se od ní, ale všechno je pořád Rachel.
Do kuchyně vejde Lisa. Tváří se šťastně.
Proč by nebyla šťastná? Ona neumřela.
Říká Rachel, že už půjdou.
Rozloučím se s nimi, ale moje dobrou noc platí jen Rachel.
Ví to.
Uklidím zbytek nádobí.
Povím tátovi, že Lisa je milá.
Ještě jsem mu neřekl, že ho nenávidím. Možná to neudělám nikdy. Nevím, k čemu by to bylo, kdybych mu dal najevo,
že už ho vidím jinak než předtím.
Teď je prostě… obyčejný. Lidský.
Možná je to logický krok na cestě k dospělosti. Když si člověk uvědomí, že jeho otec si neumí se životem poradit
o nic líp.

Jdu do svého pokoje, vytáhnu telefon a napíšu Rachel.

Já: Co s zitrejsim vecerem?
Rachel: Neco si pro ne vymyslime?
Já: Muzeme se sejít v sedm?
Rachel: Dobre.
Já: Rachel?
Rachel: Ano?
Já: Dobrou noc.
Rachel: Dobrou noc, Milesi

Vypnu telefon, protože chci, aby tohle byla poslední dnešní esemeska.
Zavřu oči.
Už jsem se zamiloval, Rachel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama