26.kapitola

3. května 2018 v 15:00 | Mcgarry Katie |  1. Překroč svůj stín- McGarry Katie
Noah

"Zdar, paní Collinsová." Vešel jsem rovnou do její kanceláře a plácl sebou na židli naproti ní. Měl jsem hodinu času,
než začne moje páteční směna. Z nedotčeného hrnku v rohu jejího stolu se zvedala pára a puch laciné kávy.
Vzhlédla od složky a poctila mě vlažným úsměvem. "Jsem ohromena. Zareagoval jsi na předvolání ještě ten samý den.
Nečekala jsem, že tě uvidím dřív než příští týden."
"Napsala jste dvě kouzelná slůvka: Jacob a Tyler."
"Hmm." Oči paní Collinsové se už zase upíraly do té složky.
Kolem nich se jí dělaly vrásky a její věčné štěněčí nadšení bylo pryč.
"Jsou moji bráchové v pořádku?"

Podrbala se na čele a vypadala najednou úplně vyčerpaně.
Poposedl jsem si na kraj židle. Jestli ti bastardi ublížili mým bratrům... "Paní Collinsová, jsou v pořádku?"
"Ano. Ano, tvoji bratři se mají dobře. Promiň." Máchla rukou nad složkou a zavřela ji. "Jsem trochu roztěkaná a unavená.
Díkybohu, že je pátek, vid? Nebo už se to neříká?"
Collinsová přinutila svůj ztrhaný obličej k milému úsměvu a položila ruku na nejmíň deset centimetrů tlustou
složku. A v tu chvíli jsem si všiml štítku. Byla to složka Echo. Sevřely se mi vnitřnosti. Něco bylo špatně.
"Určitě víš, že Tylerovy páté narozeniny se kvapem blíží, a tak jsem přesvědčila Carrie a Joea, aby ti věnovali jeden
návštěvní den navíc."
"Bez prdele."
Část napětí zmizela z její tváře, jak se uchichtla. "Bez prdele, ale byla bych radši, kdybys tohle přede mnou neříkal,
ani před svými bratry." Z kraje stolu sebrala malou bílou obálku a podala mi ji. "Pozvánka na oslavu.
Kluci z toho dělají velkou událost. Bude to exkluzivní párty v návštěvním středisku a ty jsi jediný host.
Vlastně ještě já. Možná bys mohl přinést nějaké balónky na výzdobu. Já donesu stužky. Opovaž se to propásnout."
Jacob svým pavoučím písmem naškrábal na obálku moje jméno. Nikdy bych si nepomyslel, že přijde den, kdy budu
moct se svými bratry oslavit nějakou důležitou událost v jejich životě. "Jak jste to dokázala?"
"Říkala jsem ti, že když se budeš snažit pracovat na sobě, postarám se o to, aby se zlepšila ta situace s tvými bratry.
Když někomu dám svoje slovo, tak ho taky plánuju dodržet."
Položila si dlaň na složku Echo a znovu se na ni upřeně zadívala.
Byl problém v tomhle? Dala jí nějaký slib, který nedokázala splnit?
Zkusil jsem zalovit. "Echo si chce vzpomenout, co se jí stalo. Myslíte, že jí s tím můžete pomoct?"
"Nemůžu se s tebou bavit o Echo, stejně jako se s ní nebudu bavit o tobě."
No dobrá. Druhý pokus. "Říkala mi, co se stalo s její mámou.
Vlastně spíš říkala, co j í řekli ostatní, že se stalo, a to je na houby Upřímně, bláznivá nebo ne, neumím si představit
mámu, která by chtěla ublížit svému dítěti."
Paní Collinsová se opřela o opěradlo židle a uvolnila se.
Pořád vypadala vyčerpaně, ale v očích jí zajiskřilo. "Jasně že neumíš. Měl jsi se svojí matkou velmi blízký vztah."
Škubnul jsem sebou a okamžitě mě zaplavilo nutkání praštit hlavou o zed. Do tohohle kouta jsem se zahnal sám.
"Jo, to jsem měl." Jak to teď proboha stočím zpátky k Echo?
Její štěněčí nadšení se vrátilo. "Jacob miluje psaní, ale to už víš. Každopádně... Carrie a Joe mi dali přečíst ten roztomilý
příběh o tom, jak vaše máma vyhlásila na každý první pátek v měsíci rodinné táboření. Znělo to fantasticky.
Byla to pravda, nebo výmysl?"
Paní Collinsová se dožadovala důvěry. Hodím psovi kost.
"Pravda. Táta s mámou zavedli tuhle tradici, když jsem propásl svoje první skautské stanování, protože jsem byl nemocný.
Máma mi tím chtěla udělat radost." Máma vždycky věděla, jak všem udělat radost.
"A zbytek toho příběhu je taky pravda? Strašidelné příběhy, opékání marshmallow, spaní ve stanu v obýváku?"
Paní Collinsová se zasmála. "Musel jsi být super starší brácha."
Sevřel jsem pevněji svoji pozvánku. "Pořád jsem, ale tohle nebyl můj nápad. Celé to táboření vymysleli a pořádali
naši rodiče."
"Tak proč byli tu noc, kdy vypukl požár, nahoře v ložnici a ne ve stanu s kluky?" Probodla mě očima.
"Myslím, že víš, proč má Jacob noční můry."
Vstal jsem. "Musím do práce."
"Noahu, řekni mi, jak to bylo. Dej mi příležitost, abych mu pomohla."
"Asi tak, jako pomáháte Echo?"
Paní Collinsová zamrkala. Fajn - poprvé jsem ji dostal.
"To jsem si myslel."
Když jsem vcházel do třídy, zvuk vody odtékající do kovového dřezu se míchal s nějakým boucháním. Učitelka umění
umývala misky, zatímco Echo seděla na stoličce s namočeným štětcem v ruce. Na tváři měla několik jasně modrých
teček a dělala si další tím, jak si nepřítomně poklepávala ukazováčkem o bradu a přitom se jí štětec,
který držela v ruce, ve stejném rytmu otíral o tvář.
"Můžu ti nějak pomoct?" Voda se zastavila.
"Jdu za Echo." Práce bude muset počkat. Jestli má Echo nějaké problémy, chci o tom vědět.
Echo si dál poklepávala na bradu a dělala si na tváři další a další tečky, zatímco zírala na plátno. Intenzita jejího pohledu
mě děsila.
Učitelka sklidila misky a došla ke dveřím. "Urputně se soustředí.
Hodně štěstí, až se budeš snažit získat její pozornost. Ale mohl bys pro mě něco udělat. Jestli si zapadá celý obličej,
vezmi z mého stolu foťák a vyfoť ji. Přidám si ten obrázek do sbírky." Podívala se na Echo a usmála se.
"Tenhle se bude jmenovat Smoula. Mimochodem, pěkná kérka."
"Jsem soustředěná, ne hluchá," zamumlala Echo, když učitelka odešla. Odložila štětec a snažila
se otřít si obličej hadrem.
Ta modrá jen zvýrazňovala její zrzavé vlasy. "Rozmazáváš si to."
"Takový můj zlozvyk." Vzdala to a nechala si modrou barvu na tváři. Seskočila ze stoličky a protáhla se.
"Co tady děláš?"
Po jejím plátně se rozpínalo noční nebe. Křivka země byla rozpálená sytě žlutými, červenými a oranžovými odstíny.
Jasná modrá rychle přecházela do temnoty nebes s třpytivými hvězdami. Všichni říkali, že je umělkyně,
ale já doted netušil, jaká. "Echo, tohle je.
"Hrůza." Pokrčila nos.
"Ne, fakt..."
"No jo," zarazila mě a obrátila oči v sloup. "Co potřebuješ?"
"Tebe."
Líbilo se mi, jak jí září obličej. Vytáhla se na špičky a dala mi rychlou štípanou pusu.
"Víc nemůžu, byl bys celý od barvy."
Všechno, co Echo udělala nebo řekla, se v mojí hlavě měnilo na erotické, takže jsem musel těžce bojovat, abych z mysli
dostal představu, jak přede mnou leží nahá a pomalovaná barvou.
"Collinsová pro mě ulovila pozvánku na Tylerovu narozeninovou párty."
"Fakt? To je senzační!"
"Jo." Ale to není ten důvod, proč jsem tady. "Listovala si tvojí složkou a vypadala tak nějak... ustaraně."
Úsměv zmizel Echo z tváře. Po celý týden byla den ze dne zasmušilejší, ale nechával jsem to být, dokud pro mě vždycky ožila. S tím byl konec. Chtěl jsem odpovědi. "Celý týden jsi nebyla na obědě. Co se děje, zlato?"
Pokrčila rameny. "Nic."
Zachytil jsem jedno poutko jejích kalhot a přitáhl si její tělo k sobě. "Noahu, ta barva."
"Nasrat. Můžu se převléct." Zvedl jsem jí bradu, abych ji přinutil se na mě podívat.
"Moc se nevyznám v tom s někým chodit, ale nezajímá mě na tobě jenom to líbání."
"Já vím, a hodně to pro mě znamená. Já jenom... Chci dát Grace víc času." Pokusila se trochu usmát, ale nedařilo
se jí to.
Když mi o téhle své podělané kámošce říkala někdy na začátku týdne, moje reakce ji rozbrečela. Naštěstí se rychle
učím, a tak jsem radši neotvíral pusu - aspoň když šlo o Grace.
,A co tak sklíčilo Collinsovou?"
"Nevím."
Zhluboka jsem se nadechl, abych udržel vztek pod kontrolou.
"Echo, jestli mi nedokážeš věřit..."
Zvýšila hlas. "Já to nevím! Paní Collinsová byla hrozně vážná, ptala se na spoustu věcí o mámě a co si myslím o tom
soudním nařízení, že s ní nesmím komunikovat, a táta s Ashley jsou otravnější než kdykoli předtím.
Dneska ráno mi sebrali auto a oznámili mi, že mě do školy a ze školy budou vozit.
Vymysleli si nějakou debilní výmluvu, jakože ho chtějí nechat poladit. Kdo by ladil Dodge Neon? Řeknu ti to - nikdo.
Ashley možná nemá mozek, ale tohle je jasné i jí.
Ashley doma zvedá všechny telefony a můj mobil nefunguje.
Táta říká, že na tom pracuje, ale nevěřím mu to." Paní Collinsová s ní mluvila o soudních příkazech? Táta
jí sebral auto a odřízl ji od telefonu? Rudé prapory vylétly k nebi. Její matka znamenala nebezpečí.
"Kontaktovala tě tvoje matka?"
Zvrátila hlavu dozadu. "Proboha, ty taky?"
Vědom si toho, že tohle nebyla žádná odpověď, jsem pocítil hrozivé bodnutí ve vnitřnostech. Nikdo si nebude zahrávat
s mojí holkou. "Echo?"
"Ne." S odevzdaným povzdechem se přitiskla ke mně. "Vím, že to zní šíleně, ale občas se mi po ní stýská."
Znělo to šíleně, ale zároveň to znělo i pochopitelně. Políbil jsem ji na temeno a podrbal po zádech. Echo buď ta
znamení neviděla, nebo si je odmítala připustit: Její rodina a paní Collinsová se obávali,
aby se jí její matka zase nezačala motat do života. V hlavě mi zuřil boj - říct jí, co si myslím,
nebo ji nechat ve sladké nevědomosti.
Na druhou stranu mohli být znepokojeni něčím úplně jiným.
"Je to kvůli mně? Dělají ti problémy, protože chodíš se mnou?"
Echo mi zatlačila na ruce, aby se mi vymanila, a já ji pustil.
Promnul jsem si krk, abych uvolnil napětí. "Můžeš mi to říct."
"Ashley a táta o tobě ani nevědí. Chtěla jsem jim tě představit tenhle víkend, ale teď už si tím nejsem tak jistá."
Tyhle dvě věty mi daly zabrat. "Tenhle víkend se mám seznámit s tvými rodiči? A my máme nějaké plány?"
Zrudla ve tváři. "Promiň. Já myslela, ehm, že když, víš co, když jsi říkal, že jsem tvoje, tak že bychom asi, já nevím..."
Do háje, byla tak roztomilá, když se zadrhávala.
"Chtěl jsem tě zítra večer vzít na párty, ale jestli máš jiné plány, tak se přizpůsobím. Tvého tátu poznám rád. Jenom
nemůžu zaručit, že on bude rád, když pozná mě."
Zůstala červená ve tváři, ale dostal jsem z ní aspoň úsměv.
"Ne, párty bude fajn." Svraštila čelo. "Ale nevím o tom, že by někdo něco pořádal. Táta bude v pohodě.
Jenom nebuď sprostý. Umíš nebýt sprostý, viď?"
"Byl jsem skaut."
Zachechtala se, pak se vrátila k obrazu noční oblohy a všechny stopy humoru byly pryč.
"To je ale opravdu krásný obraz," řekl jsem.
"Máma pořád malovala souhvězdí. Teď jsem se zasekla a dělám to samé." Odmlčela se.
"V těch vzácných chvílích, kdy se moje máma rozhodla být máma, mi vyprávěla příběh Andromedy a Persea,
než jsem usnula. Proč mi ho vyprávěla i ten den, kdy se to stalo? Už jsem tak blízko pravdě."
Trhalo mi srdce, když jsem viděl, jak ji to bolí, a na vteřinu jsem potlačil všechny emoce. Jednou si uvědomí,
že je moc dobrá pro takového zoufalce, jako jsem já, a když mě opustí, nevím, jestli budu schopný se s tím vyrovnat.
Echo si klepala štětcem o tvář. Sakra, ona za to stála. Znovu jsem ji objal a políbil ji ze strany na krk.
"Tak se do toho dáme vážně. Příští úterý se dostaneme do tvojí složky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama